Na to, že už pánové dávno patří mimo středobod zájmu rockového publika a poslední studiovku vydali před třemi lety, bylo v Lucerna Music Baru obdivuhodně narváno. Totálně. Přitom jejich koncertu nepředcházela kampaň, která by se jakkoliv vymykala standardům klubu v rozkopané Vodičkově ulici.

Wolfmother svůj kariérní vrchol prožili hned ze startu, to když v roce 2005 vydali svůj eponymní debut pod velkým labelem a za jeden ze dvou svých opravdu velkých hitů, tedy "Woman", obdrželi v roce 2007 cenu Grammy. Od té doby ale žijí bez nadsázky na houpačce, která se zatím výš než na začátku nedostala. Od úplného dna se třetí řadovkou vydanou nezávisle a spíše jako sólová kolekce frontmana vyhoupli zpět relativně vysoko, a to díky nahrávce "Victorious" produkované Brendonem O'Brienem a vydané zase u majoru. Tehdy se u nás ukázali naposledy.

Pak ale od velkého vydavatelství opět odešli do hájemství nezávislé tvorby. Zda šlo o volbu dobrovolnou, či nikoliv, můžeme spíše spekulovat, přinejmenším to ale vysvětluje, proč o skupině ani její fanoušci často pořádně neví. Páté album hardrockové party čerpající ze sedmdesátých let se stalo zajímavým proto, že ho natáčela ve studiu 606 Davea Grohla, doposud poslední sbírka "Rock Out" z roku 2021 už ale nemá ani to - nahrávání probíhalo v domácím studiu zpěváka Andrewa Stockdalea.

S ním patrně nebude nejhladší spolupráce. Jako jediný originální člen z původní sestavy kolem sebe točí spoluhráče snad ještě častěji než Dave Mustaine či Corey Taylor. Nemalá část z jeho někdejších kolegů ale odešla na vlastní žádost, což při tom počtu asi nebude náhoda. V Praze ho tentokrát doprovázeli bubeník Christian Condon a basák James Wassenaar, oba s ním vystupují teprve od loňska. Sám Stockdale hrál klasicky na elektrickou kytaru, tím hlavním však zůstával jeho jedinečný, signifikantní hlas, který si nespletete.

Pánové odstartovali svůj set už ve 20:56, patrně se tak českého publika nemohli dočkat. V úvodu nasadila kapela vysoké tempo s kousky "Dimension" a "Rock Out", milovanou "Woman" zpěvák prodloužil o kytarové sólo a vyžádal si první a zdaleka ne poslední skandování publika. Potom ho teprve pozdravil. Bubenické sólo následovalo hned v další skladbě "White Unicorn" a tu tam se ještě drobné vyhrávky rozšiřující více či méně známé písně objevily.

V dobrém slova smyslu skřípající, skřehotavý hlas vždy platil za hlavní devízu australského souboru. S riffy a obecně melodiemi už to ale tak slavné není. I proto kouzlo neslyšeného relativně rychle vyprchalo. A to i na koncertě. V půlce show to vypadalo, že navzdory zdviženým rukám fanoušků už trio nemá čím dalším překvapit. Kdyby neúprosný tlak z pódia pročísla balada, skladba, v níž figurují třeba klávesy nebo kupříkladu akustická sekce, rázem by koncert získal naprosto odlišnou dynamiku. Pomohly by i proslovy na zajímavější téma než jen variace na omleté "Bavíte se dobře?"

Potěšilo zařazení nápaditějších skladeb jako "New Moon Rising", "Gypsy Caravan" a samozřejmě "Joker & The Thief". Prstovou ekvilibristiku v poslední zmíněné Stockdaleovi určitě záviděli všichni ti, kteří si tuto letitou hymnu někdy zkusili zahrát na skutečnou kytaru nebo třeba jen na tu plastovou z "Guitar Hero". V obou případech to mnohdy znamenalo solidní mozoly.

To ale na věci nic nemění. Takto to totiž vypadalo, že u Wolfmother až příliš často sahajících do bezpečí písní z debutu se od posledního koncertu u nás kromě složení tria mnoho nezměnilo: jen principálovi vyrašil na tváří motorkářský knír. A to je na kapelu, která předskakovala Guns N' Roses a loučila se coverem legendárních Led Zeppelin, trochu málo.