21.06.2024 13:30 - Jiří V. Matýsek | foto: Pražská noc kryptozpytu
Elektronika všeho druhu - a zvlášť ta s přídomkem retro - prožívá renesanci. Dílem to můžeme připsat seriálovému fenoménu "Stranger Things", dílem dostupnosti technologií. Subžánr dungeon synth se zrodil v devadesátkách, chytá ale novou energii. Na domácí scéně ho čerstvě reprezentuje projekt Hrozidlo!.
Dungeon synth je vskutku příznačný název. Nejenže původní východiska z black metalu a dark ambientu nasávají inspirace z fantasy a her na hrdiny, těch
fyzických i počítačových, ale subžánr samotný lze svým způsobem chápat i jako
sklep či
podzemí v nekonečně rozkošatělém světě syntetické hudby.
Nyní na domácí (sub)žánrovou scénu vstoupil projekt
Hrozidlo!. Pod tímto libozvučným a docela hravým názvem se skrývá, nutno říct že v jistém mysteriózním oparu zahalený, Ondřej Karel Hána ze Sudet. Svůj debut, který vyšel digitálně a na kazetách, otituloval "Electronic Spells and Incantations". Tímto pojmenováním spolu s přebalem, na němž se skví rytíř odvážně vstupující do věže, dává jasně najevo, o co tu půjde.
Pohádku skutečně nečekejte a ani záliba ve velkolepých melodiích, tak charakteristická pro některé dungeonsynthové projekty, tady není patrná. Mnohem víc autor pracuje s typicky
sudetskou temnotou (viz třeba
Povodí Ohře, jakkoliv ze značně jiného stylového světa), s atmosférou či s pozvolnými tempy.
Pokud by snad nějaká melodie chtěla nabýt robustnějších rozměrů, cíleně se skrývá za mlhou melancholie, z níž ne a ne prorazit ("Grove"). Výsledný dojem tak spíše než ohromující vyprávění připomíná kusé vzpomínky na zaprášenou rytířskou minulost.
Ony velkolepé momenty tady nacházejí prostor jen jako rozechvělé stíny - například ve "Strange Stone" se objevuje jakási ozvěna středověké melodiky (nebo alespoň toho, co si s těmito obrazy asociuji), ale působí křehce, zranitelně, spíše komorně. Skladby jako "Sonus" nebo závěrečná část "Courageous" se pak pouští až do dark ambientu a abstraktních zvukových obrazů.
Kolekci "Electronic Spells and Incantations" trochu schází vnitřní soudržnost. Funguje spíše jako sbírka náčrtů a nápadů - nicméně rozhodně ne špatných, bez potenciálu či svěžích momentů. Přesto mi výsledek přijde silnější v abstraktnějších, temnějších okamžicích, čímž znovu poukazuji na "Sonus". Kompozice tohoto typu dopřávají autorovi větší prostor k rozletu než klasický dungeonsythový zvuk - byť i s ním pracuje
Hrozidlo! po svém.