Kings Of Leon natočili svou devátou studiovku. Tato zpráva má svá očekávatelná pozitiva i negativa. Předně je potřeba před nimi smeknout klobouk, že to dotáhli tak daleko. "Když se dneska dívám na to, jak dlouho hrají U2 nebo Rolling Stones, nutí mě to taky přemýšlet nad tím, že pokud budeme fakt chtít, můžeme tu být podobně dlouho," říká dnes v rozhovorech zpěvák Caleb Followill a dodává, že ve svém okolí zná spoustu lidí, kteří se svými sourozenci nemluvili dlouhá léta. Proto je rád, že v jejich případě to neplatí.

"Bavíme se spolu úplně normálně, společná práce nás baví, akorát pak večer po koncertech jdeme každý svou cestou," přibližuje frontman dynamiku v kapele, v níž hraje se svými bratry Nathanem (bicí) a Jaredem (basová kytara), které doplňuje jejich bratranec a hlavní kytarista Matthew. Na koncertech pak zvuk kvarteta zdobí ještě nájemní muzikanti Liam O’Neil (klávesy) a Timothy Deaux (rytmická kytara).

Ve stejném rozhovoru dále vysvětluje, že se mu s aktuální kolekcí podařilo přestat se v nehotových skladbách nimrat a ztrácet s nimi čas. Prostě místo nich začal v čerstvě zbudovaném studiu v domovském Nashvillu, postaveném naproti tomu, v němž dávali dohromady album "Mechanical Bull", skládat nové. A nebo se šel podívat na to, jak Roman Josi & spol. ze zdejších hokejových Predators válčí na ledě proti svým soupeřům a rok od roku se jako tým zlepšují.

Přijetí předchozí řadovky "When You See Yourself" z roku 2021 nelze zhodnotit jinak než jako vlažnější, tehdy recruitovaného Markuse Dravse, známého především díky podílu na albech Arcade Fire nebo Mumford & Sons, proto nahradila nová krev. Producentem nové desky se tak stal Kid Harpoon, který nedávno obdržel Grammy za Album roku i Brit Award za Skladatele roku - to vše díky jeho práci na nahrávce "Harry’s House" Harryho Stylese. Změnil se také label - po dlouholeté spolupráci s RCA Records, s nímž vypršela smlouva, se skupina upsala vydavatelství Capitol Records. Znamenají však podobné přetřesy, že zní novinka jinak?

Popravdě řečeno, ani moc ne. Deváté album je deváté album a Kings Of Leon se dávno nenacházejí v pozici, kdy by se svým zvukem či zvoleným žánrem měli, nebo dokonce chtěli, experimentovat. Vždyť i Nathan Followill už v rozhovorech uznává, že se dostal do fáze, kdy proces tvorby i následné turné vnímá spíš jako regulérní práci, načež mu jeho bratranec Matthew přitakává, že je pro něj stále složitější nutit se do nekončící dobré nálady jako dřív.

"Lidi by možná čekali, že jsme hudební geeci, ale pokud jde například o synťáky, tak o tom vážně mnoho nevíme," vysvětlují svorně. "Can We Please Have Fun" vracející se k tradici pětislabičných názvů a symbolizující Calebovu myšlenku adresovanou zbytku sestavy, než vejdou do studia, lze proto vnímat spíše jako udržovací položku v jejich diskografii. Jako album, které nepřekvapí, nové posluchače nejspíše nepřiláká a jehož největší přidanou hodnotou bude, když alespoň lehce fanouškům spraví chuť pro neslaném nemastném předchůdci. A to se mu daří.

Texty působí spíše heslovitě a lehce kostrbatě. Například v "Rainbow Ball" jde o fotbalistu, který prohrál zápas svému týmu, na nějž si zpěvák vsadil. Otázka "Jsi mustang, nebo kočička?" z ústředního singlu se zase vztahuje k jeho čtyřletému synovi s tričkem s Mustangem a dceři, která ve stejnou chvíli sledovala v televizi koťata. A o dětech vyprávějí i další skladby. Jindy si ale nejste vždycky úplně jistí, zda se v nich nostalgicky opěvují staré časy a zapadající slunce, nebo se spíš skrytě naráží na probíhající válečné konflikty ve světě a skončenou (?) pandemii. Lyrika ale nikdy nepatřila k silným stránkám této party. Vždyť i největší hit "Sex On Fire" je jen jakousi zaobalenou metaforou ke spalující vášni vedoucí k sexu.

Mnohem důležitější je procítěný zpěv nakřáplým hlasem principála v kombinaci s okouzlujícími melodiemi, jež se po opakovaných posleších usadí v hlavě natrvalo. Na nové desce takových momentů nenajdete mnoho, ale když nastanou - jako se to děje v singlech "Mustang", "Nothing To Do" a především "Split Screen", kterou fanoušci svorně ohodnotili jako nejpovedenější novou píseň, s čímž nelze nesouhlasit -, poznáte to.

Zdaleka ne všechny kousky dosahují podobných kvalit a zase jednou platí, že silné refrény už jižanským rockerům přesahujícím do garážového rocku, blues a alternativy nejdou tolik co dříve. Přínos nově angažovaného producenta ale tkví v tom, že si mezi sebou nové skladby nebudete plést. Každá z nich dostala svůj vlastní zvuk - svou příchuť. A ta bývá více či méně výraznější. Ale je tam a to je důležité. Předchozí řadovka totiž takovou vlastností neoplývala, a tak písně splývaly v beztvaré cosi bez chuti a zápachu. Přesně z tohoto důvodu se vyplatí dát novince šanci.

Ani zdaleka nejde o nejlepší počin Kings Of Leon, takové už dávno natočili. A s přihlédnutím k tomu, co všechno vypustili do světa v posledních deseti letech, už se realisticky ani nedá očekávat, že by se kvalita známá z prvních šesti studiovek naplno vrátila. V rámci možností a jejich věku se ale jedná o návrat do solidní formy a víc než kdy jindy o desku, k níž sedmičkové hodnocení obecně značící "jen pro fanoušky" bezvýhradně sedí.