Dosud poslední pražská zastávka na témže místě z roku 2018 nedopadla moc dobře. Kolega Honza Trávníček ve svém reportu kapelu vyzval, aby se do Holešovic už nevracela. Bratři Jared a Shannon, kteří jsou v současnosti jedinými platnými členy formace, ho ale neposlechli. Do stejné haly zavítali znovu, aby představili stále aktuální nahrávku "It's the End of the World But It's a Beautiful Day".

Ještě než jsme se dozvěděli, že z ní stejně zahrají jen dvě písně, obsadil pódium zpěvák Jagwar Twin. Ten má na kontě dvě desky a poměrně slušný počet zhlédnutí videí na YouTube. Při poslechu jeho půlhodinového setu bylo z pohledu diváka pochopitelné, proč si ho Thirty Seconds To Mars vybrali za předskokana.

Jeho produkce rovněž balancovala na pomezí rocku a popu s elektronickou výpomocí a výrazným tanečním feelingem. Navíc zvládl se svými doprovodnými hudebníky publikum rozpohybovat, roztleskat a rozezpívat. Skladby byly chytlavé, zpěvné, melodické... žel zaměnitelné. Jeho žánrový crossover, byť v jedné z písní docela zábavně okořeněný o prvky reggae, je na současné hudební scéně velice oblíbený. Určitou popularitu mu nepochybně současný styl přinese. Na vstupenku do první ligy to ale bude chtít ještě trochu originality.

Thirty Seconds To Mars dorazili s drobným zpožděním, a navíc diváci museli nejdřív přečkat zdlouhavé, českým robotickým hlasem přednášené, odpočítávání. Následný start byl ale překvapivě povedený. Pecka "Up in the Air" za doprovodu povinných konfet měla šťávu a Jared Leto, skrytý v plášti s kapucí, odvedl vokálně dobrou práci.

Skupina přivezla vizuálně poměrně efektní stage se svítícím trojúhelníkem v zádech, kde se promítaly nahodilé vizualizace i tematické klipy k singlům. Navíc světelná show patřila k těm zdařilejším a nápaditějším. Kaňkou tak zůstává jedině absence obrazovky se zachycením dění na pódiu. Fanoušci na konci arény si proto pohledu na umělce moc neužili. U halových koncertů by měla být jedna obrazovka s promítáním povinností.

Set nabízel obvyklý průlet diskografií. Vyjma debutu se diváci dočkali zástupce každého z pěti alb. Bohužel z novinky představili muzikanti pouze dva kousky. Aktuální řadovku sice nemůžeme nazvat jejich nejzdařilejším dílem, ale kdy jindy své fanoušky o její kvalitě přesvědčit než za čerstva naživo?

Škoda, protože pecky "Seasons" a "Stuck" vyzněly velice dobře. Zejména druhá zmíněná, zařazená až do přídavkové sekce, parádně zafungovala a rozpohybovala kotel pod pódiem. Singl naznačil, že i kritizovaný odklon od rocku lze ustát se ctí.

Celý večer měl slušný náboj. Jared sice vokálně nijak neexceloval a střídal lepší výkony s těmi průměrnými, ale přítomné si získat uměl a pozornost si kradl pro sebe. Když vzal do ruky kytaru a akusticky zahrál "Alibi", zejména fanynky na něm mohly oči nechat. Podobně oceňovaly i jeho taneční kreace.

Bez elektriky se však přece jen ukazuje určitá plochost rukopisu těchto hudebníků. Snad i proto odehráli zbytek vystoupení už v klasickém módu. Kde chyběla větší umělecká invence, tam kapela použila plameny, konfety či u "Night of the Hunter" balóny. Krycí manévry splnily svou úlohu.

Thirty Seconds To Mars sice neodehráli dokonalý set a nedostatků či důvodů k brblání by se našlo více, ale nezanechali vůbec špatný dojem - vizuálně ani hudebně. Kdo od bratrů neočekává velké instrumentální nebo vokální výkony, musel být spokojen. Důležitý byl výsledný pocit, že kapela v Praze odevzdala, co mohla. A ten se jí povedlo navodit.