Táborský rodák Jan Váňa jde na své prvotině - a ostatně i ve starší tvorbě, kterou si ve formě singlů a ípíček můžete poslechnout na streamovacích platformách - v zásadě proti trendům moderního písničkářství. Tam, kde vedou zvukové plochy, elektronika a beaty, totiž nepokrytě navazuje na tradici básníků s kytarou, aktualizuje ji a coby zástupce mladé generace přetváří k obrazu svému. Dominantní kytaru tu tak občas podpoří klavír, lehké echo nebo střídmě použité ruchy. Výsledek, i zásluhou producenta badfocuse, působí příjemně starosvětsky, ale zároveň současně.

Deska "A na Jordán dopadla tma" s sebou nese jeden problém - vyšla na jaře. Natolik skrz ni totiž prostupuje specifická melancholie, že by jí více slušela kulisa podzimního pošmourna. Ale nešť, materiál na ní obsažený je dost silný na to, aby lákal k návratům v době, kdy bude počasí náladě sevřeného alba bližší.

Jan Váňa je mistrem úspornosti - platí to o textech, hudbě i celkové stopáži. Autorovi a interpretovi v jedné osobě se podařilo ovládnout umění zkratky a ze svých pocitů a příběhů, jež chce vyprávět, dokáže vydestilovat maximum v pouhých pár verších a nesklouznout u toho do prázdných slov. Nepracuje tu s metaforou pro metaforu či obrazem pro obraz.

V často banálních výjevech ze všedního života nehledá zbytečnou poezii, situace podává přímočaře, v nosné a výstižné zkratce. Konstatování "Doma prej letos napad sníh / teď po něm zbylo jenom bláto" vystihuje pocit odtržení od rodné hroudy více, než kdyby se autor pokusil vrátit do sluníčkového světa vzpomínek.

Nahrávka skýtá prostor pro vyrovnání s pocity osamění: "Telefon nezvedám / na zprávy odpovídám za týden / Prostě teď musím být sám / protože už ani nevím, kdo jsem." Hudebník zpracovává témata opuštění, hledání sebe sama a jistot či smutku. Jako by se ale vše rozplývalo v mlze - podobně jako obraz na přebalu alba, který nehyzdí žádný nápis. Váňa kolem přesně načrtnuté situaci či pocitu kreslí svoje imprese, jejichž kontury se rozmazávají. Ze zaostřeného se stává sen, zamlžené zrcadlo pocitů a situací.

Se slovy i hudbou pracuje umělec naprosto přirozeně, nehledá líbivost a chytlavost na první dobrou. Vystačí si v zásadě s minimalistickými prostředky - například úvod skladby "Celý nebe" se vznáší nad roztroušenými tóny klavíru, působí jen lehce nahozeně, jako by se ani muzika a slova nespojovaly. Největší síla tady dlí v upřímnosti a uvěřitelnosti.

Na albu "A na Jordán dopadla tma" se Jan Váňa představuje jako vyzrálá autorská i interpretační osobnost. Ale stejně jako u každého výrazného debutu visí ve vzduchu otázka: "Co dál?" Kam se písničkář vydá příště, aby se posouval, ale zároveň nepřišel o své silné výrazové stránky a svou muzikantskou tvář? Nechme se překvapit.