Jason Derulo to v České republice nemá jednoduché. Když k nám před lety přijel poprvé, byl z toho jeden z nejbizarnějších koncertních zážitků vůbec. Kvůli dodnes nejasným technickým důvodům, kdy se spekulovalo o zříceném pódiu a hořících LED panelech, se totiž jeho fanoušci nemohli dostat do Sportovní haly Fortuna na Výstavišti a místo tropické letní show nakonec promrzlí tancovali před halou na parkovišti. Jako plán B jim totiž jejich oblíbený interpret zazpíval alespoň z balkónu zamknuté haly. Ne všichni to tam ale tehdy vydrželi, a ačkoliv sám zpěvák v tom byl nevinně a dělal, co šlo, aby situaci zachránil, o nějakou část svých příznivců určitě přišel.

Pak na turné do Evropy dlouho nejel. A když už to vypadalo, že se v srpnu 2022 představí na novém českém festivalu Soda Pop, pořadatelé celou akci ještě před jeho prvním ročníkem neslavně zrušili.

Poštěstilo se až v září loňského roku na Lollapalooze v Berlíně a teprve tam bylo možné zažít zpěváka v plné síle. Byl to fantastický koncert - nechyběly spousty letních hitů, náročné choreografie, odhalené hrudníky, sladké drinky, skvělé pěvecké výkony a k tomu mraky plamenů a konfet. Nebýt tehdy technických problémů s mikrofony a nedostačující vymezené hodinky, do níž se prostě všechny hity nevešly, byla by to přesně taková velkolepá popová show, jakou byste od něj chtěli vidět.

Jenže ačkoliv na tento vynikající festival jezdí každým rokem víc a víc Čechů, pořád jich není dost. Naštěstí shodou okolností právě krátce po koncertě v Berlíně Derulo ohlásil nový pokus o koncert v Praze.

Šířit dobrou pověst ale vždycky trvá déle, takže nebylo divu, že leckdo s koupí lístků otálel. A do toho ještě ta konkurence - co vybrat, když v Praze v jeden večer hrají kromě něj ještě i Giant Rooks, Mother Mother a Filter? Těžká výchozí situace, těžká. Není proto divu, že O2 arena byla zaplněná jen zčásti a druhé patro ochozů zůstalo úplně zavřené. To je na takovou hvězdu dost mrzuté, zvlášť když pomyslíte na všechny ty bizáry, co libeňskou arénu jindy zaplní do posledního místa.

Jason ale zůstal profíkem a volný prostor nijak nekomentoval. Přivezl s sebou však předskokana, jehož absenci by nejspíš oželeli úplně všichni. Afro B sice držel žánrově nastavená pravidla nedělního večera, ale to bylo tak všechno. Na pódiu měl DJe, který z laptopu pouštěl jeho songy, on sám do nich místy přizvukoval. A pak tam byl ještě kytarista až z Bonga, ten svůj nástroj ale většinu času jen nechal plandat kolem krku a decentními tanečky se připojoval ke zbytku osazenstva.

Publikum nakonec nejvíc probralo, když ze záznamu zahrál úryvek "I Wanna Dance With Somebody" od Whitney Houston. Na jeden song se Afro B vzdálil, aby dal prostor zpěvačce Rayven Tyler, která by si bez autotunu ani neškrtla, a když se vrátil, nechal se zastínit dvojicí tanečnic, jejichž dance battle byl zajímavější než celé jeho vystoupení. Na 90’s Explosion by to asi fungovalo a zapadlo mezi zbylé účinkující, ale tady? Ostuda.

Ani sám Jason Derulo nezačal úplně nejlépe. Pódium, které u stropu zdobily dvě ženské hlavy se svítícíma očima, jež vozil po Evropě už loni, tentokrát doplnily ještě další dvě nafukovací hlavy po stranách scény, za nimi se nacházela živá kapela. A ačkoliv hned ze startu ve 21:18 začal velkými hity rámujícími jeho patnáctiletou kariéru, vypadalo to na průšvih. Poměrně velkou část jeho zpěvu obstarával v úvodních číslech halfplayback a do toho ještě se všemi hudebními stopami dost zápasil zvukař. Koncert tak skoro hodinu nepříjemně duněl, a kdyby zpěvákovy singly nebyly tak populární, měli byste místy problém je vůbec poznat.

Na druhou stranu jejich známost byla také jedním z velkých kladů nedělního večera. Do poctivého, dvouhodinového koncertu se vešlo na neuvěřitelných dvacet osm písní a až na pár ukázek z nového alba "Nu King" šlo o samé hity. Fanoušci tak na rozdíl od letních festivalů dostali snad všechny singly, které si kdy mohli přát slyšet živě. Jejich kompletní výčet najdete v setlistu výše, pro ilustraci ale uveďme alespoň několik památných čísel, v nichž si ruku podávaly r'n'b, soul, pop, disco, latinské rytmy, ale třeba i brazilský funk.

V úvodu songu "Acapulco" si interpret zahrál titulní melodii prsty na laserovou harfu, v "Savage Love", známém z jeho TikToku, na němž je čtvrtým nejpopulárnějším mužem vůbec, vyzval všechny k tanci, který vzdáleně připomínal "Macarenu", a na jejím konci ukázal jen s klavírem sílu svého falzetu. V "Hands On Me", což je modernizovaná předělávka klasiky "Stand By Me", zase na pódium nechal donést ikonické skřínky z amerických středních škol a třeba v hitu "Swalla" se v bundě s nápisem Kawasaki zapojil do náročné choreografie svých dvanácti tanečníků a tanečnic.

Ale to ani zdaleka není všechno. V "The Other Side" nadchl první řady rozhodnutím, že spolu se svými gorilami zamíří pozdravit fanoušky přímo do kotle, v "It Girl" využil židli, jednu tanečnici a předvedl číslo jak z klipů na MTV, v "Trumpets" vyvolal absolutní euforii vystřelením papírových stuh a rozmával celou arénu včetně palem na projekci. A to už byla fáze koncertu, kdy už dávno nikdo na ochozech neseděl, ale radostně hýbal boky.

Především ale Derulo neskutečně tancoval. Velká část jeho čísel byla postavená na žánrových klišé, v nichž vystupoval jako alfa samec a tanečnice mu vystavovaly na odiv své křivky. Ty choreografie byly ale tak neuvěřitelně náročné a propracované, že braly dech.

V takové "U + I" ale zase naopak stačilo, že se zpěvák pouze posadil na gauč a dalších osm tanečníků kolem něj vytvořilo takovou podívanou, že by i Cirk La Putyka žárlil. To už snad ani nebyl tanec, ale spíš vizuální pohybové divadlo.

Jakkoliv v průběhu oněch dvou hodin zpěvák nechával svůj hlas vyniknout a mnohokrát ukázal, že takový Enrique Iglesias se vedle něj může jít zahrabat, bylo evidentní, že je hlavně a především tanečníkem. Pot z něj doslova stříkal a prohlášení, že v O2 areně ještě nikdy nikdo netančil lépe než on, není přehnané. V tomto směru je naprosto nedostižný a jeho fyzičku mu lze jedině závidět. Vždyť už několikátá taneční mezihra se vměstnala i do hitu "Want To Want Me", který byl v programu až jako jeden z posledních. Bylo naprosto neuvěřitelné, jak se mu podařilo celé dvě hodiny naplno tancovat, a u toho, jen tak mimochodem, i zpívat.

Navíc byl k fanouškům velmi milý a opakovaně vůči nim pronášel velmi sympatické a pokorné proslovy, v nichž vysvětloval třeba i to, že na novou desku museli čekat tak dlouho i kvůli problémům s vydavatelstvím, finančním a taky vztahovým trablům. V krátkosti se vrátil také ke svým zrušeným koncertům z minulosti a zdůraznil, jak moc je rád, že tentokrát to vyšlo. Nechyběly samozřejmě ani věty o tom, jak máme následovat své sny a dělat to, co milujeme.

Oproti Lollapalooze nebo třeba i bratislavskému Lovestreamu tentokrát nechal Derulo doma hlavový mikrofon, a i když to znamenalo, že některé fráze v zápalu tance zazpívat nestihl, bylo to ku prospěchu věci. Jakmile se totiž v druhé půli koncertu nazvučení konečně zlepšilo, mohli fanoušci z klasického mikrofonu jasně slyšet, že zpěvák je to stále fenomenální, a když se pustí do vokálních exhibic, zaručí husí kůži. Jen pro něj prostě samotný zpěv není při show priorita, a tak je třeba k jeho vystoupením přistupovat.

Čtyřiatřicetiletý porotce australského "The Voice" se za celý koncert převlékl snad desetkrát, a i když tentokrát svůj černý nátělník neroztrhal, ale jen ho sundal, fanynky si přišly na své a spokojeně zapištěly. Všichni byli spokojení.

Co začalo jako tragédie, skončilo ve finále absolutním triumfem, jenž se stal skvělou satisfakcí za předchozí nezdary. Nyní lze jen doufat, že si to prázdné druhé patro pořádající agentura Live Nation nevezme osobně a pozve ho i příště, protože teprve teď se zvěsti o skvělém koncertě rozezní po republice naplno. Příště by tak klidně mohl stejný prostor i vyprodat.