Honza Pokorný aka Pokáč aktuálně jede turné k poměrně stále čerstvému "Rodinnému albu", které vydal zkraje loňského podzimu. Během jarní šňůry zavítal i do pražského Lucerna Music Baru, kde zahrál třikrát po sobě. Fanoušci se mohli těšit na speciální playlist, což dle jeho slov znamená ten standardní, jen s přeházenými písněmi. Před tímto trojlístkem koncertů v tomto klubu hrál už dvakrát, jednou tady křtil desku, podruhé zde vystoupil v rámci speciální pětikoncertní pražské šňůry, kterou absolvoval po vyprodané O2 areně.

Na středeční vystoupení dorazila jiná sestava návštěvníků, než jaká do malé Lucerny běžně chodí. Přišly totiž celé rodiny, publikum se hemžilo dětmi. Poky myslel i na tyto své posluchače, a proto koncert odstartoval už kolem osmé. Myslel vlastně na všechny - kdo chtěl, mohl si po koncertě skočit pro fotku a podpis. Počkal až na toho posledního příznivce a s každým ochotně zapózoval.

Pokáč si prostě nehraje na žádné pózy. Jeho texty jsou opravdové, ze života a opepřené jeho humorem. Mám ráda, jak jsou přímočaré a člověk hned ví, o čem se zpívá, a nemusí hádat, co tím chtěl básník říci. Je ale nutné je brát s nadhledem, protože jinak by člověk nemohl vkročit do lesa, uchlastal by se k smrti, cítil by se stále úplně levej, uchodil se na poštu a neustále převazoval šrámy po drápající kočce z útulku.

"Co z tebe bude?" Tuto otázku slyšel za svého života snad každý, hlavně v pubertě od svých rodičů. Ale byla to i úvodní píseň večera, která hned nastolila pohodovou atmosféru. Třetí skladba "Rodinný typ" nás přenesla do nové desky, z níž zahrál rovnou šestici písniček (ještě i "Dělniq", "Nejlepší lék je víno", "Praha", "Napořád" a "Dokonalý muž"). Jak název alba napovídá, z písničkáře se stal táta na plný úvazek. Na předchozí studiovku "Antarktida" zavzpomínal třeba songem "Cowboy", během něhož nevynechal ani jódlovací pasáž, které by se devadesát procent interpretů zaleklo.

Při písničce "Probuzení" tleskali hlavně rodiče, kteří s textem nejvíce rezonují z vlastních zkušeností, kdy už ve vztahu není jenom samé pozlátko, ale mnohdy tvrdá realita. To samé platilo i pro "Nejlepší lék je víno" a spoustu dalších. Moc nechápu, proč se okolo této písně zvedla vlna nevraživosti, protože prý navádí k alkoholismu. Stejné pobouření kdysi spustila i písnička "Holky to objektivně lehčí maj". Klid, dámy, jsou to jen písně. :)

Na své si během večera přišli i pamětníci. Zazněla totiž "Pohádka" - úplně první písnička - která vznikla před patnácti lety, kdy minimálně třetina sálu ještě ani nebyla na světě. Pokáč set ozvláštnil střídáním kytary a ukulele, došlo i na básně a smyčce. V literárním okénku jsme se dočkali recitace básniček z knížečky "Pokáčovo básničky pro zvídavé dětičky", které se týkají zvířectva. Zazněly "Šnek", "Klokan" a "Lev". Stejně jako jeho písně jsou i tyto dětské básničky vtipné, krátké a úderné

Zmíněným smyčcům, které obstaral stále hojněji obsazovaný Unique Qartet, patřila celá jedna část večera. Muzikanti si vzali do parády songy jako "Vlasy", "Dokonalý muž", svatební "Napořád", nohavicovsky laděnou "Prahu", "Úplně levej", "Mám doma kočku" či "Vymlácený entry".

V první jarní den mohla tematicky zaznít píseň "Jaro", ale asi to Pokáče bohužel nenapadlo. Alespoň překvapil přídavkem v podobě svěrákovsko-uhlířské klasiky "Severní vítr", kterou jsem si, stejně jako samozřejmě i jeho skladby, s chutí naplno zazpívala a zavzpomínala na dětská léta, kdy jsme se tuto písničku učili při hudební nauce.

Pokáčův koncert nabídl příjemný večer, většinu času one man show, který překypoval vlídným humorem. Ač se jednalo o obyčejné vystoupení, nic speciálního, tak se publikum jako vždy neobyčejně bavilo a prodloužilo si smíchem aspoň o pár chvil svůj život.