Vzpomínáte si ještě na Apollo 404? V roce 1997 vydali mnohovrstevnaté album "Electro Glide In Blue" s vynikajícími singly "Ain't Talkin' 'Bout Dub" s vysamplovaným riffem Eddieho Van Halena a bigbeatové poctě slavnému bigbandovému bubeníkovi "Krupa". Po "Gettin' High On Your Own Supply" s dalšími hity "Stop The Rock" a filmovou "Lost In The Space" se pustili do koncertování a čtyři roky o nich nebylo slyšet. Teď se však vracejí se čtvrtým studiovým albem - a je to dokonce deska dvojitá.

Vydat na taneční scéně dvojalbum je věc opravdu silně ambiciozní. Že se k tomu odhodlali právě Apollo 440, kteří slavili největší úspěchy s veselým big beatem, jež obvykle boduje hlavně na singlech, je věc nevídaná. Ovšem na stranu druhou, už jejich předchozí albové počiny byly opravdovými vyváženými alby bez vatové výplně a jak jsou bratři Grayové a jejich kámoš Noko o pár let starší, jejich hudební obzor se ještě rozšiřuje a Apollo 440 jsou lepší a lepší. Vydávat studiová dvojalba se poslední dobou stává koníčkem maniaků, kteří se prohlašují za geniální. Ať je to Prince, Goldie nebo Jay Z, všichni chtějí dokázat světu, že na to prostě mají. Apollo 440 spíše využili dlouhou stopáž pro monstrózní párty. Do svého studia Apollo Control si pozvali své kamarády (od rapperů Beatnuts až po livepoolského punkera Peta Wylieho) a po dvou letech práce natočili skoro sto minut nového materiálu, který se objevuje na jejich nejnovější desce "Dude Descending A Staircase".

Na své oficiální stránce skupina vysvětluje, že nahrávání nové desky silně ovlivnily zážitky z živých koncertů. Zvuk desky sami popisují jako "funkier", což říká všechno. Jako by Apollo 440 šli ve stopách svých kolegů Lo-Fi Allstars a stejně jako oni nacházejí nakonec stejné východisko z bigbeatové nudy ve funku. Jistě že od něj nikdy nebyli daleko, ale teď je jejich ovlivnění proto-taneční hudbou ze 70. let ještě mnohem viditelnější. Hned několik skladeb na druhém CD zní, jako by vypadlo z nějakého starého funkového soundtracku. Celou řadu písní navíc opepří elektrické kytary ala Prince (dnes zoufale mimo, přesto v kontextu tohoto alba kouzelné). Sbory v "Electronic Civil Disobedience" připomenou Funkadelic nebo Sly & Family Stone. "Children Of The Future" s povídajícím básníkem Jalaluddin Mansur Nuriddinem zase staré pecky Isaaca Hayese. Elektronické nástroje občas střídají živí muzikanti jejich kapely The Stealth Sonic Orchestra (obzvláště vynikající bubeník Paul Kodish), a to se Apollo 440 rozjedou do rozmáchlého jamu. Škoda, že některé funksoulové skladby jako třeba "Hustler Groove" kapela podkládá počítačovými beaty nevelké originality.

Podstatným vkladem do alba jsou samozřejmě výstupy hostujících vokalistů. Objevují se zde hned dva členové legendární básnické squadry The Last Poets s originálním stylem přednášení básní do funkového podkladu. Od 70. let, kdy tak položili základy hip hopu, se jejich styl nijak nezhoršil a obzvláště závěrečná skladba prvního CD "Children Of The Future" je velmi zajímavá. V úvodní písni druhého CD se pak dokonce objeví i Jack Kerouack (nebo spíše záznam jeho poemy "Praised Be Man"), mezi výrazné hlasy desky patří i Elisabeth Gray s východním zpěvem v "Christiane". Stylovou šíři ještě potvrdí portugalské kytary v závěrečné "Bad Chemistry".

Název alba "Dude Descending A Staircase" je odvozen z obalu, který vyhotovil americký malíř Anthony Ausgang a zároveň je i narážkou na slavný Mattisův kubistický obraz, kde ovšem ze schodů scházela nahá dívka. Pro Apollo 440 je to možná symbolika sestupu k zemitým funkovým kořenům. Deska se vydařila a důležité je, že zní jako opravdové kompaktní dvojalbum. Bez některých skladeb, jako je třeba jam "1,2,3,4" nebo zoufale usmyčcovaná "N'Existe Pas", bych se klidně obešel, přesto je v dlouhé stopáži jen velmi málo vyloženě slabých míst. Ubylo rychlých skladeb, ale ke škodě prodejnosti této desky také vyložených hitů. Úvodní singl, který nese stejné jméno jako celá deska, není ničím výjimečným i přes účast amerických rapperů The Beanuts. Daleko od trendů si Apollo 440 dělají zajímavou hudbu.