Při rychlém průzkumu mezi zhruba deseti respondenty jsem zjistil, že povědomí o Apollo 440 je poměrně solidní, ačkoli dost rozostřené. Nejčastější odpověď: "Jasně, že je znám! To je nějaká elektronika, ne?" Vcelku zjednodušující vidění, když si vezmeme, co všechno vlastně Apollo 440 jsou - vynikající muzikanti, kapela, která má na kontě nejen řádku soundtracků k filmům, ale i k PC hrám. Tvůrci hudby, v níž se hloubka snoubí s energií a nářezem s takovou samozřejmostí, až nad tím zůstává rozum stát. Jako červená nit se jejich tvorbou line postmoderní filozofie, inspirace literaturou a výtvarným uměním. Apollo 440 jsou zkrátka víc než profesionální "rockové" hvězdy s rozhledem ohraničeným mantinely vyprodaných stadionů. A podle toho se také odvíjel náš emailový rozhovor s kytaristou Nokem.

Během vaší čtrnáctileté kariéry jste se stali asi nejsamplovanější kapelou v oblasti filmové hudby. Ovlivňuje vás to už u samého komponování? Byli byste schopni vůbec natočit desku, z níž by ani jeden kus nebyl použitelný jako soundtrack?

Použití naší hudby mimo hranice pouhého poslouchání je věc, která přichází dlouho po tom, co je samotná hudba stvořena, čili po čas jejího vytváření se tímto nijak zvláště nezabýváme. I když samozřejmě je hodně potěšující a vzrušující vidět, jak to nabobtnává do nečekaných a dalekých rozměrů a bylo by nefér neříct, že si toho všímáme, ale skutečně to vliv při skládání nemá.

Máte zvláštní vztah k fotbalu? Dvakrát jste vyhráli anglický fotbalový pohár hudebního průmyslu...

Apollo 440 mělo vždycky speciální vztah k téhle nádherné hře. Howard i Trevor jsou držiteli permanentek od dětství. Zlatý hřeb našich fotbalových životů nastal minulý rok: dělali jsme oficiální píseň pro FC Liverpool. Složili jsme verzi "Ring Of Fire" od Johnnyho Cashe s Ianem McCullochem (z kapely Echo & The Bunnymen) na zpěvu. Dostali jsme tu nahrávku k DJovi na liverpoolském stadionu, ten ji pustil, nahráli jsme, jak si ji dav zpíval, a ten zpěv pak nakonec přidali do konečné verze. Takže na nahrávce jsou vlastně liverpoolští fanoušci. Pak jsme viděli vyhrát Liverpool finále poháru a to byla asi jedna z nejvíce vzrušujících her v historii fotbalu.

Váš starší kousek "Krupa" je poctou otci moderního bubenictví Genu Krupovi. Kdybyste měli složit další hudební poctu, komu by patřila?

Celé naše druhé LP bylo jakoby poctou bluesmanovi Robertu Johnsonovi, ale určitý track... hmm. První album bylo věnováno Jeanu Baudrillardovi. Nejsem si úplně jistý - je to vlastně opravdu skvělá cesta, jak začít skládat, když veškerá obraznost už tu je dávno předtím, než začneš... stačí pozorovat tenhle vesmír. Miluju práci britského umělce Banksyho a členů amerického hnutí Lowbrow Marka Rydena, Michaela Hussara, Todda Schorra a tak. Od těch všech mám doma obrazy. Tedy, asi bychom měli udělat poctu Banksymu.

Filozof Jean Baudrillard, jemuž je věnováno zmíněné první album "Millenium Fever", zemřel na začátku března. Jaký byl jeho vliv na dalších albech?

Baudrillard byl nádherný myslitel. Ta naprostá hravost až svůdnost jeho jazyka a myšlenkových pochodů formovala a formuje celou naši tvorbu.

Hodně mě zaujalo, že v některých aspektech se pro vás zdají být knihy a čtení inspirativnější než hudba. Jak bohatým zdrojem hudebních nápadů pro Apollo 440 je literatura?

"Diamonds In The Sidewalk", to je track z našeho čtvrtého LP, byl postaven na samplu, kdy Jack Kerouac předčítá svou báseň, tak to je jeden pořádnej důkaz vlivu literatury. Je tak plný optimismu a lehkosti. Myslím si, že za posledních deset let, nebo možná trochu víc, bylo vidět v populární kultuře dost "zblbění", takže je fajn nezapomínat, že populární hudba nemusí vůbec takovéhle propady ke dnu absolvovat, že zkrátka může reflektovat koncepty a struktury, které se nachází i mimo její, na sebe odkázaný vesmír. Co se mě týče, tak stejnou měrou inspirace jako literární díla oplývá vizuální umění, obrazy, instalace. Jeden z mých současných oblíbenců je Christian Marclay - je autorem několika velmi tělesných instalací, zaměřených na hudbu. Hodně provokují myšlení.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedli, že se nestaráte o to, co se děje venku, a zdůraznili, že jste plně obklopeni Apollo Controll Studiem. Změnilo se to už nějak, nebo pořád žijete ve slonovinové věži?

No, já doufám, že jsme nikdy nepůsobili dojmem, že nás to vůbec nezajímá! Ale síly zvuku pozvednou tam, kde slova zradí. Jsme plně integrováni do postmoderního světa.

Apollo 440 jsou esencí postmoderny, hudba je vskutku eklektická. Nemyslíte, že zdroje, z nichž se dá eklekticky vybírat, musejí jednou zákonitě vyschnout?

Někdy si myslím, že ta strašně snadná dostupnost počátečních bodů při tvorbě hudby silně zlaciněla kdysi unikátní proces hledání výjimečnosti a krásy. Ale, sakra, to o nastávající generaci říkala každá její předchůdkyně.

Jaké znamení pokroku nalezneme na nové desce Apollo 440 ve srovnání s předchozím "Dude Descending A Staircase"? Jaká je vůbec vaše definice pokroku, hledáte ho?

Každý máme jinou definici toho, jak pokrok zní: moje je někdy mezi Mars Volta a Crazy Frogem!

Třetího července budete hrát v pražském klubu Roxy, abyste fandům představili výše zmíněnou novinku. Disponujete i po čtrnácti letech nástroji schopnými překvapit a zároveň potěšit publikum? Jaké to jsou?

Line-up na letošní léto je mírně obměněn oproti našemu poslednímu hraní v Praze. Jako minule se ukážeme já na kytaru, Trevor Gray na klávesy, Howard Gray coby vibe controller, Cliff Hewitt na elektronické bicí a Rej Ap Gwynedd s baskytarou a basovými klávesami. Tentokrát máme ale navíc na zpěvu Ewana MacFarlanea, který zpíval ve spoustě písní Apollo 440 od roku 1997. Další změnou je nahrazení DJe Harryho K. Suplovat ho bude Ashley Krajewski, který bude obsluhovat DJ mechaniky a přídavné klávesy. Tak jako vždy budeme publikum překvapovat i potěšovat známými kusy stejnou měrou.