Peter Gabriel je bezesporu hudební legenda. Skvělý zpěvák, flétnista, skladatel, klávesista a producent. Dodnes má lví podíl na vzestupu další legendy jménem Genesis, se kterou natočil pět skvělých alb, která právem patří do klenotnice art/prog rocku. (Prvotinu z roku 1969 do nich sportovně nepočítám.) Poté, co způsobil šok všem kolem sebe (a hlavně svým spoluhráčům) oznámením, že ze skupiny odchází, nikdo netušil, co s oběma hudebními subjekty dál bude. Oba naštěstí přežily a nastartovaly úspěšné kariéry, ač osiřelá parta kolem Phila Collinse to měla o něco snazší.

Gabriel šel cestou jisté neočekávanosti a nečitelnosti. Od samého počátku se objevují dlouhé prodlevy mezi vydáváním jednotlivých řadovek, ale hlavně se jedná o umělce, který nestojí na jednom místě. Jeho styl osciluje někde mezi progresivním rockem, experimentem a art popem. Vždy však s přesahem osobního sdělení.

Však na to Peter má charismatický hlas. Je to jeho velmi silná zbraň, stejně jako texty, které se nebojí říznout do citlivých témat. V neposlední řadě, a to mu zůstalo pravděpodobně i z dob vystupování s jeho tehdejší domovskou kapelou, zvládá citlivou vizualizaci svého díla jak naživo, tak formou klipů.

Jsou to asi dva roky, co se začalo proslýchat, že zpěvák chystá další desku. Jenže takových zvěstí už bylo předtím tolik, že věřili jen ti nevěrnější. Až teprve oficiální prohlášení v září 2022 od bubeníka Manu Katché, že se skutečně něco peče, dalo naději. V prosinci téhož roku rodák z města Chobham zveřejnil první termíny turné a 6. ledna 2023 vydal pilotní skladbu "Panopticom". Zároveň uvedl, že bude písně postupně uvolňovat o každém úplňku. To také splnil. Osobně jsem si ale poslechl album až vcelku, neboť nejsem příznivec této salámové metody.

Dlouho očekávaný titul "i/o" vyšel 1. prosince loňského roku. Gabriel jej natočil s letitými spoluhráči Tonym Levinem, Davidem Rhodesem a Manu Katchem v Real World Studios v hrabství Wiltshire a v The Beehive v Londýně. Zajímavostí je, že práce trvaly celkem téměř tři desetiletí (27 let a osm měsíců). První produkce se datuje do dubna 1995, přibližně do téže doby, kdy autor začal tvořit "Up".

Pokračování již roztočeného alba začal plánovat již v roce 2000. Původně ho zamýšlel vydat v roce 2004, ale nově vznikající dílo bylo opakovaně zdržováno, předěláváno a znovu natáčeno v dalších sedmi nahrávacích studiích. Do toho přicházely další projekty, turné a nakonec covidová opatření. Nyní jsme se nové kolekce dočkali, a to hned ve dvou verzích.

A jak se vlastně poslouchá novinka od umělce, u kterého si nikdy nejste jistí tím, jak svou aktuální tvorbu pojme? Rozhodně to nemusí být láska na první poslech. U mě rozhodně nebyla. Už samotný název (i/o = input/output) trochu napovídá, že se jedná o jakousi alegorii života. Člověk byl vložen do jakéhosi víru a po určité době je opět vyvrhnut kamsi mimo hmotu a čas.

Samozřejmě dostáváme výpověď třiasedmesátiletého muže a je mnohem pravděpodobnější, že songy budou tematicky zaměřené převážně na otázky stáří a konečného přechodu, v porovnání s dobou před dvaceti lety, kdy jsme od něj naposledy dostali sbírku čerstvého materiálu. Není to tak úplně písňový cyklus meditací o životě a smrti, ale má to k tomu dost blízko. Stejně jako k optimismu. Jako zlatá nit se tu táhne věta: "Jsem součástí všeho." Do umírání je ještě dost daleko.

Již od prvních tónů je zřejmé, že zpěvák jde již svojí jistou a dobře vyšlapanou cestou. Nakonec úvodní "Panopticom" se zdá jako nejsilnější věc z celého počinu a ve své podstatě naznačuje, jaký směrem se bude zbytek ubírat. Kdepak, nečekejte, že by tento bard šel s dobou a instaloval do své tvorby nové prvky či zvuky. Toto období má již za sebou od roku 1980, kdy natočil skvělou "Trojku".

Nicméně jisté prvky z každé své éry si zde pozorný posluchač najde. Příkladem budiž "The Court", která podtrhuje slibný rozjezd. Naopak "Playing in Time" poslechovou jízdu přibrzdí a dá vzpomenout nejen na pražský koncert, kdy tato píseň zazněla jako "Daddy Long Legs", ale i na jeho symfonické předělávky z "New Blood". Podobně je na tom i dojemná vzpomínka na jeho matku v "And Still".

Obecně se dá říci, že nahrávka zvukově i stylově osciluje mezi světy alb "US" a "UP". Několikrát tu lze zaslechnout motiv z "Digging In The Dirt", ve skladbě "Road to Joy" je zas převzatá pěvecká linka z "Kiss The Frog", nicméně ten song tak neskutečně šlape, že by mohl být klidně dalším hitem. Ale to je spíš důkazem toho, jaký je Peter hračička, že se nespokojí s věcmi tak, jak jsou, a snaží se najít dokonalosti v maličkostech.

Přesto zde stále nacházím klasickou gabrielovskou melodiku, tu okořeněnou dark synthem, tu africkými rytmy, či pouhým symfonickým orchestrem. V každém případě nám předkládá velmi komplikované, leč melodické kompozice, které dobře padnou do ucha. Rozhodně však nejsou láskou na první poslech. Nutí k zamyšlení a k zaposlouchání.

Nutno podotknout, že protagonistův hlas zní naprosto úžasně, pevně a i přes svůj věk si nadále udržuje jisté charisma. Drží posluchače v pozornosti a stává se vlastně jedním z důležitých prvků celé složité orchestrace. Levinova basa jen rytmicky vybrnkává vzdálenou melodii, piano a Rhodesovy struny si jedou svoje linky a do toho se nabalují další a další nástroje. Celkově tak vzniká nádherná hudební řeka spojená z mnoha potůčků, které lze pro čistý a krystalický zvuk vysledovat až k samotnému zdroji a zase zpět.

"i/o" je rozhodně optimistická deska, a to i tváří v tvář masovému sledování, extremismu a změně klimatu. Názvy skladeb jako "Love Can Heal" či "Live And Let Live" mohou cynikům snadno zježit vlasy, ale muzikant svým přesvědčením překonává klišé. "Nemá smysl být pesimistou, protože to značně snižuje vaši šanci na přežití."

Peter Gabriel natočil své nejdelší album. Obsahuje tucet položek přesahujících hodinu a osm minut. Z nějakého důvodu se jej autor rozhodl rozdělit na dva mixy. Všech dvanáct tracků lze slyšet ve dvou stereo mixech: "Bright-Side Mix" je upravený Markem 'Spike' Stentem, "Dark-Side Mix" je remasterovaný Tchadem Blakem. Obě verze jsou obsaženy na dvojitém CD a jsou k dispozici také samostatně jako dvojitá vinylová alba. Třetí zvukovou variantu - "In-Side Mix" v Dolby Atmos - vytvořil Hans-Martin Buff a je součástí sady tří disků včetně Blu-ray.

Mému uchu je bližší ten temnější mix. Má blíže k experimentu a vůbec k hudebníkově dřívější tvorbě. Jediná výtka snad může směřovat pouze k tomu, že Gabriel ničím nepřekvapuje a vlastně jen dopracoval/přepracoval několik desítek let starý materiál. Rozhodně to však udělal s grácií. Výsledek tak nezní vyčpěle ani oposlouchaně. Umělec možná mohl ubrat na symfonizaci, která dle mého drive celé kolekce brzdí, přesto se "i/o" poslouchá velmi dobře a roste s každým poslechem.