Předchozí album jste natáčeli v Seattlu se zahraničním producentem Johnem Goodmansonem. Na novince se ovšem podílela čtveřice producentů, z nichž hlavní byl Filip Vlček. Proč padla volba na něj? A proč ten návrat z Ameriky zpět do Česka?

Filip je dle mého soudu jedním z nejtalentovanějších a nejnadanějších mladých producentů v ČR. Jeho největší přínos je mimo jiné v tom, že se nebojí do skladeb zasahovat a má konkrétní návrhy na poměrně významné změny. Je velmi rychlý, takže svoje vize a nápady okamžitě udělá a kapela má pak možnost ihned slyšet vše v kontextu. Neustále sleduje aktuální trendy, a proto jeho produkce často obsahují hodně moderních prvků. K tomu všemu jsme dobří přátelé už roky a všechny sessions byly spíš ve znamení kamarádského setkání. To ocenil hlavně náš zpěvák Štěpán. Nahrávání expresivních vokálů je vždy psychicky náročný proces a je často velmi ovlivněno prostředím, které producent umí vytvořit. A Filip je v tomhle nedostižný. Amerika byla snem nás všech, ale ten sen jsme si splnili a teď už se musíme rozhodovat také pragmaticky. Ta investice do natáčení v USA byla ohromná.

I proto vyšly "Skrytý místa" po sedmi letech od předchozí studiovky? Neříkám, že byste mezitím spali na vavřínech…

Jako kvůli té investici v roce 2016? To ani ne. Po desce jsme odjeli dvě klubové šňůry, nějaké letní festivaly a začali pracovat na singlech. Před albem jsme jich postupně v posledních třech letech vypustili pět. Zasáhl do toho covid, který vše zbrzdil. A taky už jsme dospělí chlapi s rodinami a normálním denním zaměstnáním, takže toho času na tenhle náš koníček je prostě čím dál méně.

Nově jste taky natáčeli ve čtyřčlenné sestavě a s jiným bubeníkem Petrem Hatašem, kterého máte již pár let. Vedlo to ke snadnějšímu procesu?

I když je Haty v kapele nejkratší dobu, stal se velmi důležitou součástí the.switch. Jeho mladistvější energie a nevyčerpatelný entuziasmus pohání nás, o generaci starší kmety, stále dál. Nejen nakažlivé nadšení pro věc, ale i jeho muzikálnost a talent jsou pro všechny ostatní ze skupiny velkou motivací být lepšími hráči. Každý hudebník pak dobře zná, že když skvěle šlapou bicí, vše jde tak nějak snadněji. Proces byl tentokrát ale snazší, protože právě Filip Vlček si na vše celou dobu dohlížel, u všeho byl a my se tak mohli soustředit výhradně na své výkony.

Nyní vystupujete jako čtveřice. S TJem je to tedy už definitivně uzavřená kapitola?

S TJem jsme stále přátelé, ale v tuto chvíli nevidím moc prostor pro jednání o jeho návratu do kapely. My jsme za těch 27 let už sehraná parta a máme k mnoha věcem jasný postoj. TJ je jiná generace s jinými hodnotami a v některých věcech jsme se neshodli. Proto nemělo moc smysl to lámat přes koleno a snažit se neustále kličkovat mezi různými nedorozuměními. Věřím, že i TJ je teď šťastnější, když není pod naším neustálým tlakem.

Líbilo se mi, jak jste v tiskové zprávě okomentovali výběr jména desky: "Každý z nás má v sobě skrytý místa, kam občas utíká, kde si schovává svoje démony, bolesti i strachy. Naše hudba se vždy v lidech snažila zažehnout plamínek naděje a víry v lásku na lepší zítřky." Byl tento název hned jasný od začátku, nebo jste se rozhodovali mezi jinými?

Ještě jsme zvažovali "Soumrak", se kterým přišel Štěpán. Období mezi dnem a nocí, světlem a tmou. Bylo by to jediné slovo, což je vždy určitá praktická výhoda. Také se nám líbil. Ale "Skrytý místa" nějak lépe dosedlo i na další souvislosti s tímto albem a texty v něm, tak nakonec padla volba na tohle jméno.

Spolupráce s textařem Tomášem Tajchnerem se po minulé první zkušenosti osvědčila, takže jste nemuseli sahat do jiných vod…?

Ano, Tomáš se za těch osm let hodně ponořil do naší kapely, do naší hudby, energie a dobře se napojil na to, co je v nás samotných. Jeho práce pro the.switch je pro něj hodně osobní věc, a i když je to profesionální textař, který dnes už píše pro více interpretů, vždy říká, že my jsme jeho srdcová záležitost. Po nocích mi neustále posílá nové a nové přepracované verze a hledá dokonalost, proto ho máme moc rádi. Nespokojí se s čímkoliv, co by nebylo na samotné hranici jeho schopností.

Jak moc mu do toho mluvíte? Dáte mu aspoň nástin, o čem by songy měly být? A jaký je postup? První je text a pak hudba, nebo naopak?

Na samotném začátku mu dáváme jen nějaké náměty, ale v podstatě mu do toho nemluvíme. On píše a posílá věci k posouzení vždy se slovy: "Kluci, je tohle dost switch vibe?" To, s čím se umíme rychle ztotožnit, si dáváme na shortlist. Mezitím paralelně vznikají hudební nápady, a to až do fáze téměř hotové instrumentálky. Poté si se Sthepou vždy sedneme a přiřazujeme texty ze shortlistu k jednotlivým hudebním nápadům a začínáme pracovat na vokálech. V ten moment začíná intenzivní ping pong s Tomášem Tajchnerem, kde se ladí každá slabika, každý výraz, každé slovo, dokud to není perfektní formou i významem.

Například ve skladbě "Kolo kolo", v níž jako textovou berličku využívá známou říkanku. Není to otřepaná snadná fráze použít už něco již zlidovělého?

Pozor, tenhle text napsal náš kamarád a úžasnej muzikant Libor Zajpt. Je to právě jeho rap a zpěv, které tady mohou posluchači slyšet vedle našeho Štěpána. V našem žánru použití něčeho tak extrémně lidového není úplně obvyklá věc. Líbil se mi nápad a repetitivnost. Nemyslím, že by to znělo infantilně, nebo kdovíjak vypočítavě. Něco podobného použil kdysi Hugo Toxxx v písni "Meleme meleme". Miluju ji! A ten klip?!! Jedno z nejlepších Zajdových (režisér Honza Zajíček - pozn. red.) děl!

Song je o boji s alkoholismem. Otázka se nabízí: Neměli jste s tím jako kapela nebo někdo ze sestavy problém? Přece jen je život muzikanta pestrý…

My vůbec. Měli jsme, asi jako každý, svá mladá léta, kdy jsme vypili, co se dalo. Ale vše v rámci normy a jen na večírcích. Nikdy nikdo z nás nepropadl jakýmkoliv stimulantům v běžném denním životě. Máme kolem sebe ale dost vrstevníků, kteří s tím opravdu zápasí. Ten problém nabírá obrovských rozměrů, ale je to stále trochu tabu. Chtěli jsme tím trochu pobídnout posluchače, aby se více zajímali o své přátele a lidi ve svém okolí a případně včas nabídli pomocnou ruku. Řešili jsme chvíli, jakou návykovou látku v klipu budeme akcentovat, a vybrali nakonec alkohol, jehož společenská tolerance je až nečekaně vysoká s ohledem na to, o jak zákeřnou látku se jedná.

Vydání songu "Pravda" se sešlo s válkou na Ukrajině. Zpívá se v něm: "Jsi na obou stranách barikády, v každém jednom náboji." Náboj je i v klipu, slouží místo trsátka. Čí to byl nápad?

To byl můj nápad. V té rozjitřené náladě kolem vzniku konfliktu na Ukrajině přišel ten Tomášův text a okamžitě tam začaly vyskakovat ty paralely. V době dezinformací a různých názorových šarvátek různých ideologických táborů nám ta metafora pravdy v podobě kulky z kulometu, která letí od jedné barikády ke druhé, přišla strašně silná. Ten kus textu, co zmiňuješ, je pro mě jeden z nejsilnějších momentů desky. I Sthepa to zařval s takovou naléhavostí, že mi z toho běhá mráz po zádech úplně vždy, když to slyším. A teď si představ, jak to funguje naživo, kde je Sthepa úplně extatickej a utrženej ze řetězu! Síla!

Opravdu je podle vás svět jedna velká lež, jak zpíváte ve písni "Skrytý místo"?

Je to záměrně trochu přestřelený. Ale ano, žijeme v mediální době, navíc extrémně akcelerované sociálními sítěmi, kde váha názoru každého uživatele působí stejně. Je velmi složité se v tom všem orientovat, nepodlehnout a dopátrat se skutečnosti.

U "Vrán" je nezvykle dlouhá předehra. Proč se sem tak hodila?

Předehra má třicet sekund, to mě překvapuje, že ji vnímáš jako nezvykle dlouhou. Asi jsme v tom cítili takový ten devadesátkový, pohodovější přístup, kde se tolik nespěchalo do refrénu, vše bylo víc chilled out. Mimochodem, tenhle song jsem původně nepsal vůbec pro the.switch. Je to jeden z nejmainstreamovějších kusů, co jsem si kdy troufl složit. Ležel dlouho v šuplíku a čas od času jsem se k němu vrátil a pustil ho klukům. Vždycky říkali: "Jako dobrý, ale pro nás spíš ne." No, a teď, když jsme kompletovali nápady na "Skrytý místa", znova jsem ho vytáhl a my, zase o pár let starší a dospělejší, jsme si řekli: "Proč by vlastně ne?!" Haty tam nahrál bicí, Pavel svoji originální basu a Sthepa nahodil refrén. Tím to celé chytlo mnohem víc náš rukopis. Když jsme pak posílali producentovi Filipu Vlčkovi věci, které zvažujeme na desku, po téhle okamžitě sáhl se slovy: "Ty vole, tohle je boží!" A bylo rozhodnuto.

Na předchozích dvou řadovkách byla vždy nějaká předělávka. Proč tomu tak není i na této? Už vám to přišlo jako ohraný kalkul?

My máme na desce vždy nějaký experiment, který vybočuje z řadových písní the.switch. Někdy je to cover, někdy je to "Exitus za 12 sekund", kde do tango rytmu předčítá herečka z příbramského divadla temný abstraktní text, a tentokrát jsme si tohle splnili songem "Milada". To téma je pro nás strašně silné a její příběh plný velmi rozporuplných a kontroverzních momentů, které, věřím, nutí k zamyšlení. Nijak tou skladbou neadorujeme Miladu Horákovou, ani nechceme vyzdvihnout její mučednictví. Ale doslova mrazí z významu a síly toho momentu, kdy šla vstříc jisté smrti. Po tom, co se nemohla jakkoliv spojit se světem, se svojí rodinou a měla jen málo prostoru říct svoji závěrečnou řeč a tušila, že to bude to jediné, co aspoň omezená skupina lidí od ní uslyší, musela dokonale volit každé slovo, každou myšlenku a být v tom naprosto precizní. Uff, ještě teď mě mrazí v zádech, jen když si tu situaci představím. Hudba byla napsaná už dávno a z velké části staví na původních TJových akordech. Pozvali jsme si ho do studia, aby nám část kytar nahrál přímo on. Přišlo nám správný, aby i on měl na desce svůj otisk.

Obal novinky dělal Dan Kurz, plastickou optikou ztělesňuje její název. Trochu mi to připomíná plačící oko, blesky… Má podobné emoce vyvolat i poslech?

Tohle je na abstraktních dílech úžasný. Že do toho každý víc promítne sám sebe a vytvoří si nějakou osobitou percepci. Mě třeba oko ani blesky nikdy nenapadly. Chtěl jsem po Danovi, aby udělal pohled do nitra, ze kterého se derou ven věci, který tam dlouho byly ukrytý. Trval jsem na tom, že to nemá být žádná digitální grafika ani fotka kapely. Chtěl jsem, aby to prostě vytvořil jako plastiku, rukama, nůžkama, lepidlem a tak. On je na tohle naprosto nejlepší. Ten koncept ho zaujal a hned do toho naskočil. Výsledek milujeme, přesně to trefil.

Přistupovali jste k celé kolekci jako ke konceptu?

Vůbec ne. Tím, že vznikala takovou dobu a že jsou na ní písně ještě z doby před předchozí řadovkou z roku 2016, tak by to ani nešlo. Je to spíš taková bestofka všech samostatných singlů. Fanoušci si strašně pochvalují pestrost a barevnost, že každá skladba je fakt úplně jiná. Mnoho z nich říká, že to je naše zatím nejlepší album, které se nejlépe poslouchá v kuse od první do poslední skladby. To je pro umělce největší odměna, že někdo má stále čas a chuť poslouchat úplně celou desku v kuse.

Pokud se nepletu, tak nově spoluvlastníš RedHead, které začalo krom bookingu a managementu vydávat muziku. Znamená to, že jste z předchozího labelu odešli a děláte si vše sami?

Už minulé album jsme si vydávali sami. Pracuji v hudební branži už mnoho let a spoustu si toho dokážu zařídit rychle a sám. Vyhovuje mi i ten stav, kdy mám věci pod kontrolou a doslova na pár kliknutí si zjistím jakákoliv čísla. A ano, máš pravdu, pod značkou RedHead music vzniklo vydavatelství určené primárně pro umělce, kterým naše agentura zajišťuje booking. V tomto případě pro mě bylo efektivnější přihodit "Skrytý místa" do téhle velké party úspěšných umělců a mít tak k ruce skvělého Toma Lacinu, který je velmi zkušený a vydavatelství RedHead Records vede.

Děláš na internetu pořad "Majkláčova pitevna" (klipů). Pitváš i vaše videa?

Vždycky jsem z toho trochu v rozpacích, ale čistě v zájmu propagace našich klipů tam vždy novou pecku od the.switch přihodím. Těžko se mi to samozřejmě kritizuje, když jsem já byl ten, kdo stál u vzniku a celou dobu se snažil z výsledku dostat to nejlepší. Je to takové zpestření "Majkláčovy pitevny" a diváky toho pořadu to baví. Obvykle dám prostor jim, ať to kritizují a pitvají oni, a oni se toho vždy s velkou chutí zhostí a vracejí mi všechny újmy, které jsem jim já v minulosti způsobil. (smích) Ale vše přátelsky a trochu s humorem. Kolem toho pořadu vznikla fakt moc fajn komunita fanoušků hudební scény, mám je rád.

Letos slavíte 27 let - obávaný věk pro muzikanta. Ale co pro kapelu? Dávali jste na facebook post Štěpy, kde má na sobě 25 let staré triko Alice in Chains. K tomu jste dali výzvu, aby se vám příznivci ozvali s klenoty z vašeho merche. S čím nejzajímavějším jste se setkali? Bylo tam něco raritního?

Když jsme začínali, podařilo se nám uspět v celosvětové soutěži kapel Bodog Battle of the Bands. Většina jejích evropských kol probíhala v Německu a jedním z úkolů bylo přivést na koncert co nejvíce fanoušků. Věděli jsme, jak obrovskou nevýhodu proti Němcům máme, ale pronajali jsme dvoupatrový autobus a vezli do Berlína i Mnichova vždy 80 nejvíc nejortodoxnějších fans, kteří nás jeli podpořit. Byla to doba euforie, sounáležitosti, obrovské vlny podpory a neustále na to vzpomínáme. A všichni tihle lidi vždy dostali limitovanou verzi trika, která nešla jinde sehnat. V tom postu, který zmiňuješ, se pár těchto trik objevilo, a nám se opět připomněly ty krásný emoce, které jsme tehdy s příznivci prožívali.

Bude křest desky a pražský koncert?

Určitě ano, právě začínáme bookovat jarní turné a jeho vrcholem bude velké vystoupení v Praze, kde jsme aktuálně doma. Zatím to vidím na únor až duben, tak pokud to nechtějí posluchači propásnout, doporučujeme, ať si nás přidají na sociálních sítích, kde se samozřejmě vždy přesné info objeví.