Kolem Vladimíra Václavka se točí jeden z nemálo významných proudů domácí hudební scény. Někdo ji nazývá "brněnskou alternativou", někdo "Dunajskou deltou", někdo ji pojmenovávat vůbec nepotřebuje. Václavek byl, dá se říci, vždy u toho podstatného, co se v této sféře odehrálo. Napřed jako basista Dunaje - s Josefem Ostřanským jsou jedinými osobnostmi, kteří si prošli celou jeho historií, později, to už konvertoval ke kytaře, byl ke slyšení v E, Rale, Klar, Čikori, V.R.(R.)M., s Ivou Bittovou nahrál "Bíle Inferno", před devíti lety si vydal také sólovou desku. Počátkem letošního roku se po více než dvaceti letech aktivního hraní odhodlal k velkému kroku, totiž vstoupit sám na pódium. O tom, jak pohlíží na vše minulé, jak se s novou zkušeností samostatného vystupování vypořádává, o novém repertoáru, který chystá na sólovou desku, a nakonec i o současných hudebních technologiích jsme se bavili právě ve chvíli, kdy se chystal do studia.

Jak vnímáš rozdíl mezi kytarou Vladimíra Václavka z období Dunaje a ze současnosti?

Nevím, pokouším se nějak vyvíjet, je otázka, jak se mi to daří... Cítím se teď být více otevřený, a to se nejspíš odrazilo i v kytaře. Dřív ta hra byla sevřenější. To souvisí asi s nějakým životním pocitem.

Když vystupuješ sám na pódiu, cítíš se svobodnější, nebo naopak sevřenější než s kapelou?

Je to v každém případě úplně nová zkušenost. Nikdy jsem sám nehrál, vždycky to bylo minimálně duo nebo kapela. Několik roků už to takhle zrálo, a tak jsem tomu nechal přirozený čas, aby to vyrostlo. Mám ostatně nejlepší zkušenost s věcmi, co vyrostou samy od sebe, jsou výsledkem nějakého vnitřního vývoje. Okolnosti se tak sešly, ukončil jsem nějaké projekty, tak jsem si řekl, že do toho skočím a udělal jsem to. Když je člověk sám na pódiu, nemá se za co schovat. A to je dobré, to mě baví.

Patříš mezi nejcitovanější osobnosti uskupení pojmenovaného "brněnská alternativa". Jak ty ten pojem vnímáš?

Já ho nijak nevnímám. Sám bych ho nikdy nepoužil, sice chápu, že nějaký škatulkování je nutný, že si tím lidi vymezují okruhy, témata, styly... Ale mně to je v podstatě úplně jedno. Tenkrát, ještě dávno za komunistů, tam vyrostla spousta věcí, tak se to stalo nějakým pojmem. Od té doby to z toho nějak žije, ale ten pojem "brněnská alternativa" je podle mého už prázdný. Lidé z ní se rozešli, většinou už nejsou ani v Brně, ale chápu, že se dík ní vymezuje nějaký okruh lidí. Sám v ní určitě mám kořeny.

Na druhou stranu se říká, že v Brně vzniká nová generace "brněnské alternativy", nedávno jsem v té souvislosti slyšel třeba o kapele Čvachtavý lachtan, ty takový pocit nemáš?

Tohle jméno jsem ještě neslyšel, ale kapela, která se mně moc líbila, je Budoár staré dámy. U nich slyším návaznost na tenhle vývoj a přitom se nedá říct, že by nešli svoji cestou. Je cítit, že tam taky nějaké kořeny jsou. Jinak toho moc neslyším, většinu času hraju a když nehraju, mám radši klid.

Máš nějaké objevy na domácí hudební scéně?

Kromě Budoáru mám rád třeba Ty syčáky. Teď mám moc rád jednu kapelu z Rýmařova. Nikdo ji nezná, pomáhal jsem jim dělat demáč, jmenuje se Siberia.

Právě pracuješ na repertoáru k nové desce. V čem pro tebe bude jiná ve srovnání s ostatními současnými projekty - nejvíc se nabízí srovnání s V.R.R.M.?

Tahle vychází jen z jedné kytary a zpěvu, takže to jsou spíš písničky. Všechno je dělané na texty nějakých básníků - něco od Reynka, Garcia Lorcy, Antonína Přidala, něco ode mě.

V čem se bude lišit od tvé první sólové desky - "Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj"?

Už v tom, že ji budu hrát i na koncertech, což jsem u té předchozí nemohl, protože byla dělaná víc skladatelsky a bylo tam hodně nástrojů. Je to asi takové otevřenější. Samozřejmě, že ale každý pozná, že je to ode mne. Vlastní stín nepřekročím.

Přesto, rozdíl od toho, když jsi na kytaru začínal, tu, předpokládám, bude znát?

Nevím vůbec, jestli bych to chtěl hudebně analyzovat, tohle je spíš pocitová věc. Analýzu nechme někomu jinému.

Písně na nové desce člověk znalý tvých minulých projektů pozná?

Tam budou hlavně nové. Nevím vůbec, jestli tam dám nějaké starší... v každém případě to bude postavené na těch nových.

Na stávajících koncertech ale kombinuješ předělané starší písně s novými.

Koncert je něco jiného než deska a určitě není špatný, když tam zazní něco, co někdo zná. V současnosti hraji sólově dvě písně, co budou na té desce a dvě z minulé desky V.R.M.

Kdy deska spatří světlo světa a jak ji pojmenuješ?

V druhé půlce srpna budu nahrávat, takže během září by měla být na trhu. Bude se jmenovat "Písně nepísně".

Jak na tom jsou tvé minulé projekty? Mají ještě některé z nich šanci na oživení? O Dunaji většinou hovoříš jako o skončené záležitosti.

S Dunajem je konec. Bylo to dané i smrtí Jiřího Kolšovského a vůbec, je to tak osobní a intimní věc, že nemá cenu to kvůli nějakému jménu oživovat. Obnovené tři koncerty před dvěma lety byly spíš na památku, jako pocta Jiřímu a tím to haslo.

Jak je to s Rale, tam jste, pokud se nemýlím, definitivní konec neohlásili?

S Rale doufám, že ještě někdy něco bude, ale nemám potuchy.

Nebylo to tedy tak, že byste se cítili vzájemně vyčerpaní, že byste se přestali inspirovat?

V té chvíli tam možná i nějaká... tam je to těžký, asi bych to ani nechtěl rozebírat. Ale zatím jsme nikdy neřekli, že by to byl definitivní konec. Možná, až si všichni odžijí své životní příběhy, se k Rale vrátíme. Dveře jsou otevřené.

Čikori je podobný případ jako Rale?

To bylo jiný, ale teď to nehraje v každém případě.

Jaké období považuješ za svůj dosavadní tvůrčí vrchol?

Určitě by tam patřilo Bílé Inferno, co jsme dělali s Ivou (Bittovou - pozn. red.), pak je to Dunaj, éra s "Dudlaj", pak samozřejmě jeho úplně první nahrávka, dál "Dunaj IV". Poslední deska Rale ("Soumrak" - pozn. red.) byl také takový vrchol.

Dalo by se říct, že v nějaké z těch kapel jsi se cítil nejlíp?

Asi bych neřekl nejlíp, vždycky to bylo tak, že jsem potřeboval víc stylů, druhů muziky, nestačila mi jen jedna kapela. Pokud by se dalo mluvit o nějakých prioritách, tak to dlouhý roky byl Dunaj, byla to priorita pro všechny a ostatní projekty byly bokem. Ve chvíli, kdy Dunaj nehrál, to bylo Éčko, jeden čas, když jsem pár let dělal ve Francii s Kubilai Khan Investigation (to bylo něco mezi tancem, divadlem a muzikou), byla priorita to. Teď to dělím mezi V.R.R.M. a sólo.

Posloucháš někdy své minulé desky, máš pocit, že bys zpětně udělal něco jinak?

Neposlouchám, ale občas se mi stane, že mi někdo po letech nějakou desku pustí. Když nahrávání skončíme, nemám sebemenší chuť to poslouchat. Člověk je toho přesycený a plný. Zpětně něco měnit nemám nejmenší potřebu. Na každé desce je vždycky otisk určitého času a chvíle. S dokonalostma, nedokonalostma, se vším, co tam je. Mě to uspokojuje, já nemám co měnit.

Přesto, první deska Dunaje vyšla po letech znovu nahraná a asi budeš souhlasit, že se od původní verze dost liší.

My jsme byli strašně smutní, už když jsme první desku Dunaje dělali, a to kvůli zvuku. Je to jediná věc, kdy ta potřeba znovu nahrát vznikla. Nakonec jsme to tedy realizovali a v roce 1995 nahrávka znovu vyšla pod názvem "Pustit musíš".

"Pustit musíš" tedy vnímáš víc jako otisk doby, ve které jste nahrávku uskutečnili, nebo doby, ze které ty písně původně pocházejí?

Hudba je stejná, ale je to určitě jiný. Vzniklo to po letech a my už jsme byli jiní. Dalo by se říct, že to vnímám jako novou desku Dunaje. Byla v nás tenkrát ve všech touha se k tomu vrátit.

Jako muzikant už jsi prošel spoustou období, napřed to byla baskytara, pak doprovodná kytara, sólová kytara, stylově jsi okusil bigbít, klasiku, folkór... dalo by se odhadnout to, co bude následovat? Máš ještě touhu se v něčem realizovat?

Teď si vlastně nějakou svojí touhu, něco, co dlouho zrálo, splňuji. Co přinese čas, nevím. Doufám, že něco ještě přijde, jinak by mě to přestalo bavit.

Měl bys nějaké vysvětlení pro to, že tři z hlavních osobností, které tvořily Dunaj, skončily, každá po jiné cestě, nakonec jako sólisté? Mám na mysli Pavla Fajta, Ivu Bittovou a tebe.

Myslím, že každá osobnost je tak trochu sólista.

A co je vůbec důvodem toho, že člověk začne nahrávat sólově? Touha udělat si to jen po svém? Vyčerpanost? Ztráta inspirace z ostatních?

Nebylo to ani jedno z toho. Byla to prostá chuť si to zkusit a radost.

Dokáže tě hudba uživit, nebo jsi nucen si přivydělávat jinak?

Zatím jsem se jí vždycky uživil, někdy lépe, jindy hůře.

Jaký máš vztah k soudobým technologiím, výrazovým prostředkům, které se dnes v hudbě používají?

Já proti tomu vůbec nic nemám, ani k tomu ale nemám žádný vztah. Je v tom zahrnuto strašně moc věcí. Slyšel jsem věci postavené na moderních technologiích, které byly úplně úžasné a slyšel jsem samozřejmě kvantum sraček. Tak, jak je tomu v každém stylu a vůbec ve všem. Když za technologií nestojí tvůrčí člověk, vůbec nic neznamená. Zrovna tak tvůrčí člověk bude tvořit i bez technologie. Je to jenom výrazový prostředek, na což strašně moc lidí zapomíná. Technologie může přinést nové zvuky, nové možnosti, nové věci, ale když někdo není tvůrce, tak ho z něj ta technologie neudělá.

Když se tedy budeme bavit o DJích, kteří jsou se současnými trendy v technologiích spojováni nejvíce, myslíš, že se na ně dají vztahovat stejná kritéria jako na klasické muzikanty?

Hudební cítění hraje podle mě roli vždycky. Možná ne hudební vzdělání, i když to není na škodu vůbec nikomu, ani tomu, kdo by používal jen moderní technologie. To je prostě rozhled a bez toho je člověk chudší. Hudba je taky řemeslo a nějaká vědomost o ní a kontinuitě v jejím vývoji je důležitá. Když se chce někdo věnovat skládání, tak i když bude dělat brutální techno punk, nebude mu vůbec naškodu, když bude vědět něco o minulosti, o muzice a o skládání. Jsou to kořeny, bez kterých je člověk chudší.

Proč to tedy tak funguje, DJové zažili takový boom a těší se dnes takové popularitě?

Já myslím, že lidi mají obrovskou potřebu transu, kterého se jim v tomhle světě nedostává. A to je jeden ze způsobů, jak si ho navodit. Z mého pohledu je to akorát moc pasivní. Trans je důležitý a je to jedna z věcí, kterou člověk potřebuje ke svému životu, k tomu, aby byl šťastný. Podlé mé zkušenosti ale všechno v životě vyžaduje úsilí a tomuto druhu transu chybí sebereflexe. Umění žít je věc, kterou se člověk učí celý život a nikdy to nemůže nechat jen tak a zůstat úplně pasivním. Můj pocit z moderní scény je trochu takový - pasivita, easy life, povrchnost. Ti, kteří takoví nejsou, se na mě určitě zlobit nebudou.

A pomáhá trans, nebo potřeba uhranutí něčím, člověku v tom, aby nějak vstřebal roztěkanost, informační přebujelost a rychlost doby?

Já myslím, že lék na tu roztěkanost, přemíru informací a zájmů je v soustředění. Když člověk obrátí vědomí víc k sobě než do světa. Pak může dělat spoustu věcí, mít spoustu informací a neztratit sám sebe. Důležitý je neztratit sám sebe.

Kdybychom se vrátili k tvé muzice. Tebe neinspiruje kombinování soudobých technologií s tradičním stylem hry? Krabičky, které ke kytaře používáš, ti přece umožňují jít někam dál než bez nich.

Já jsem klasický, tradiční hudebník. Potřebuji mít v ruce nástroj a hovořím skrz něj. Na koncertech potřebuji cítit člověka a to, co z něj vyzařuje. Pro mě je pořád nejdůležitější komunikace mezi člověkem. Když se půjdeš podívat na taneční party, tak je strašně atomizovaná, každý je tam sám pro sebe. Což je taky super, ale na to, abych si to zažil, nemusím jít mezi ostatní lidi. Jinak teď mám ke kytaře jen jednu krabičku, což má výhodu v tom, že si mohu nahrát loop a do toho hrát další kytaru, a to mi pro moje hraní vyhovuje. Ale není to důvod, proč jsem teď se sólovým hraním začínal.

Jaký je tvůj vztah k internetu?

Já jsem v podstatě technologický ignorant. Mně technické myšlení bylo vždycky cizí. Mám doma internet, na kterém jsem už nebyl asi tři měsíce, protože je pokažený. Abych nezůstal úplně mimo, tak jsem koupil z druhé ruky počítač a nějakými základy prošel, ale ne kvůli tomu, že by mě to nějak bavilo. Na druhé straně je dobře, že tu internet je. Existuje celosvětová síť, která není zasažena cenzurou, což je v zásadě dobře.

Ani možnost přístupu k množství hudby a rozšířené komunikace tě nemotivuje?

Já teď nemám ani čas, abych seděl před internetem a komunikoval s lidma a stahoval si x muziky. Pro mě jsou důležitější vztahy, kdy ty lidi znám a kdy je znám roky a kdy to nějak roste, prohlubuje se, proměňuje... dopis mohu člověku pořád napsat taky. Připadá mi to, jakoby svět ujel na informacích. Jak jsou informace hrozně důležité. Nejsou důležité! Důležitý je náš vnitřní svět. Přemíra informací víc než by pomáhala nějakému rozšíření vědomí, ho spíš zužuje, rozmělňuje, podle mého. Hudba na internetu je na jednu stranu ohromná věc, každý se na tom může nějak podílet a je to svobodné, na druhé straně výsledné produkty často ztrácejí kvalitu. Mluvím o technologické kvalitě, protože ta stojí peníze a není dostupná každému. S tím je propojeno hodně věcí, třeba i vypalování. Na jedné straně je to skvělý a jsem rád, že to je, na druhé straně se kompaktů prodá míň, což mne netrápí ani tak z pohledu mého honoráře, ale spíš proto, že mi pak vydavatel nedá dost peněz na to, abych šel do kvalitnějšího studia. To je fakt.

Napsal by sis někdy na desku, že "kopírování zabíjí hudbu"?

To je nesmysl, hudbu nikdo zabít nemůže. Kopírování možná zabíjí byznys s hudbou, a to je částečně dobře. Sám muzikant má z prodeje kompaktů minimum. Mnohem víc peněz z toho mají ti, co se vznikem té hudby nemají nic společného. Distributoři a obchodníci mezi tím. Proto stojí kompakty tolik, kolik stojí a běžný člověk se moc rozmyslí, než si nějaký koupí a raději si ho vypálí.

Díky za rozhovor!