I bez pravidelného občerstvování novým materiálem je pozice The BladderStones na domácí žánrové scéně stabilní. Z formací mladé generace snad nejpevnější - a to z ní tahle trojice vlastně dost vybočuje. Tomáš Frolík, Johnny Judl a Michael Nosek za tu dobu stačili omočit prsty v celé řadě projektů - všichni tři mimo jiné v Krajině Ró, samostatně v The Plastic People Of The Universe, Jablkoň (Judl) anebo Livin Free (Frolík, Nosek). The BladderStones jsou ovšem, jak svorně přiznávají, srdcovka. A to je něco, co se prostě projeví.

Kapelu lze sice formálně šoupnout do šuplíku označeného blues rock, v tomto prostoru se ale projevuje nadmíru svobodně a s nějakými stylovými hranicemi si hlavu neláme. A pokud byla na debutu vyložená bluesovka "Životní role", "Toilet Fame" tyhle berličky opouští úplně. Bladders si na tomhle pískovišti mohou hrát, jak se jim jenom zlíbí. V každém případě je to ku prospěchu věci.

Sedm skladeb, sedmatřicet minut. Už z těchto statistických fakt je znát, že tahle trojice nestaví svoje skladby jako přímočaré jednohubky, které chytí na první dobrou. Jistě, jsou tu dvě - funkem navoněná "Self-Adhesive Otto" s výbornou basou a zasněná, štěstí pomatené mysli zkoumající "Confused Rennie". Obě vyšly jako singly a spojují je úvahy nad životem dvou slánských figurek.

Celek alba ovšem tak úplně nevystihují, jakkoliv dávají na srozuměnou, že vedle schopnosti napsat výrazně melodickou písničku patří k The BladderStones také nadhled a jistá svéráznost. Už název sám i fakt, že Frolík album napsal ve svém improvizovaném studiu na toaletě, budiž důkazem osobitého přístupu, který tahle parta má.

Její největší síla leží v písních, v nichž si pánové mohou více hrát - se zvukem, s kompozicí, s obsahem - a převracet tak temná témata (závislost v "Heroin" či svět prosycený virtualitou v "Is It Real?") do tvaru, který je lehký, hravý a uvolněný. Podstatný podíl na tom má i Miroslav Chyška (mimo jiné kytarista J.A.R. nebo Bártovy Illustratosphere), který desku mixoval a masteroval. Podařilo se mu zvuk otevřít, načechrat a povznést od typicky blues-rockové zemitosti.

Hudba The BladderStones se nese ve středních tempech, jako by se vznášela někde mezi snem a realitou. Je zadumaná, koketuje s melancholickým smutkem. Tóny tu doznívají, akordy Frolíkovy kytary se pomalu rozplývají v reverbech a echu a my máme, společně se skupinou, příležitost k přemítání. "Jacob The Cream" tak citlivě dávkuje rozpité kytarové party nad jemným rytmickým předivem, začátek osmiminutové "The Death" vysune dopředu bicí a pak je zahalí hutnou kytarovou temnotou a tuhle existenciální romanci nechává výborně gradovat. Závěrečná instrumentálka "Blues For Teo", věnovaná synovi Tomáše Frolíka, je mistrovskou ukázkou toho, jak vyprávět, neříct u toho jediné slovo - a nenudit.

"Toilet Fame" je album, které by mělo říct své, až se na přelomu roku budou dávat dohromady seznamy toho, co rok 2023 stvořil. The BladderStones jsou na něm zase o pořádný kus dál než před sedmi lety a úspěšně setřásají poslední zbytky stylových omezení. Přestože jsou jejich blues-rockové kořeny znatelné, na povrch z nich vyrůstá svěží muzika plná nápadů, muzikantského mistrovství a vzájemného mezilidského propojení.