© Universal Music
Kateřina Spacek - Rolling Stones na "Hackney Diamonds" znovu dokazují svou výjimečnost (10/10)
Vztah k interpretovi: O Stounech jsem slyšela už jako malá, byť jsem znala jen pár skladeb. Víc jsem se o ně začala zajímat na základce díky panu řediteli. Jednu z největších rockových kapel zná snad každý. Pár jejích písniček jsem znala jako malá, i když tehdy mi hudba těchto muzikantů samozřejmě nic neříkala. Bylo mi pár let a já je měla za otravný dědky, kteří sice mají chytlavé písničky, ale... no, musela jsem k nim dospět. Zlom přišel na základce, kde mou třídu v osmičce a devítce vyučoval pan ředitel. A ten nám vždycky pouštěl ukázky hudby z vinylů a hrával nám na kytaru. Když byla hodina, kde nás uvedl do světa Rolling Stones, prohlásil následující: "A teď si představte, jak váš děda pobíhá na pódiu s kytarou." Tehdy mi to přišlo úsměvné, jasně, bylo mi třináct, ale vlastně jsem uznala, že Mick Jagger je sice děda, ale sakra cool děda! A tak jsem se začala o Stouny zajímat víc. Dost ale vzpomínání. Když můj kolega dal novince "Hackney Diamonds" deset bodů z deseti, zamyslela jsem se, jestli vůbec může být tak dobrá. Přece jen - kolik desek si zaslouží absolutní hodnocení? (Nebo víc, kdyby to bylo možné.) Tahle britská legenda a její nová kolekce si ale tohle vysoké obodování rozhodně zaslouží. Už při prvních vteřinách úvodní "Angry" jsem měla husí kůži. Jako kdybych znovu seděla ve školní lavici a znovu slyšela "(I Can't Get No) Satisfaction", "You Can't Always Get What You Want" nebo plíživou "Miss You". Někdo by mohl možná "Hackney Diamonds" hodnotit jako desku, která je hodně přeceňovaná, ale za mě tomu tak není. Jaggerovi je už osmdesát a stále ví, jak dělat pořádnou hudbu. Což ostatně on a jeho kumpáni dokazují v písních jako "Whole Wide World", "Get Close" nebo v závěrečné "Rolling Stone Blues", u které si prostě musíte podupávat nohou do rytmu. Nedokážu říct, jestli je lepší ten nebo támhleten song, ale můžu říct jediné: pokud si snad někdo myslí, že je tahle deska dílem AI, musí si sedět na uších! Je to plnokrevná nahrávka sice poněkud starších, ale stále skvělých muzikantů.
Milan Menčík - Tohle je deska roku. Bez pardonu (9/10)
Vztah k interpretovi: Hluboký respekt. Jako hudební fanoušek jsem vždycky respektoval zásadní postavení valících se kamenů v historii hudby, ale pořád jsem si myslel, že jejich tvorba bude mému melodicky přímočarému uchu vadit. Moc nepomohla ani návštěva kamaráda ve Vídni, od kterého jsem si z alba "Voodoo Lounge" vybral čtyři skladby, které mě zaujaly, a z "Bridges To Babylon" další dva rádiové singly "Anybody Seen My Baby" a "Saint Of Me". Zlom nastal až v okamžiku, kdy kapela slavila v roce 2012 padesát let na scéně a vydala výběrovku "Grrrr!". Tu jsem si konečně poslechl celou a najednou jsem zjistil, že i ostatní písničky jsou celkem fajn. Dřevní blues však opravdu nemusím, takže album coverů "Blue And Lonesome" z roku 2016 mě minulo velkým obloukem. Stále jsem však vnímal to napětí a očekávání, které v hudebních kuloárech bublalo se spekulacemi o nové desce. Od pilotního singlu "Angry" jsem čekal, že může být dobrý, když jsem se však posadil do svého křesla a poprvé jsem si pustil klip k němu, zůstal jsem paf. A nebylo to zdaleka jenom kvůli herečce Sydney Sweeney, která se smyslně svíjí na kapotě auta při projížďce Sunset Stripem, nebo kvůli rozpohybovaným billboardům kapely podél cesty. Byla to prostě naprostá pecka s fantastickým zvukem, která se nijak nezpronevěřuje historii skupiny, zároveň je ale velmi moderní a svěží. A takhle působí v podstatě celá nahrávka. Nechybí výborné balady, skvělí hosté a hlavně hudební materiál, který není jen jako další písně kapely, ale je prostě silný a skvělý. Tihle dědkové mají energie na rozdávání a ani teď na sklonku kariéry neztratili schopnost překvapit, protože takovou vypalovačku, jako je "Bite My Head Off", kterou nahráli s dalším staroušem Paulem McCartneym, nedokáže stvořit spousta skupin, které by věkem mohly být jejich vnuky. A nasadit do rádií více než pětiminutový singl s Lady Gaga "Sweet Sound Of Heaven"? Drzost na entou. Ale když ono je to tak super. Co jiného než tahle deska by se mělo stát na Grammy Albem roku?
Tomas Rozkovec - Zázrak na Hackney (9/10)
Vztah k interpretovi: Popravdě, měl jsem vždy radši Brouky než Kameny, ale pokaždé jsem si na partě kolem Jaggera a Richardse našel to své. Není asi třeba obsáhlého elaborátu o tom, že Rolling Stones jsou legendou. Prošly kolem nich moderní hudební dějiny a oni zůstali. Poslouchaly je celé generace našich prarodičů, rodičů a nyní i my. Jen z toho je jasné, že na jejich hudbě něco musí být, byť se za těch jednašedesát let výrazně nezměnila. Možná mohou onen ikonický jazyk nyní vypláznout na posměváčky, kteří je mají za dinosaury a jejich posluchače za boomery. Novou desku dělí od poslední autorské studiovky osmnáct let, tudíž se "Hackney Diamonds" může de facto označit za jejich bestofku za posledních čtyřicet jedna let, aniž by na ní ovšem byla jakákoliv píseň z v tomto období vydaných sedmi alb. Na drážky kolekce se jim totiž podařilo s novou energií zaznamenat to, co bylo pro ně v těchto čtyřech dekádách typické: Silné riffy, refrény vhodné pro velké stadionové koncerty a neuvěřitelná melodičnost nasáklá tu bluesovým feelingem a jinde chuligánským rozeřvaným rockem. Do toho přihrává skvělý dialog Woodovy kytary s odsekávanými Richardsovými, mnohdy protirytmickými riffy. To jsou prostě Stones, kteří mají u sebe pravděpodobně onen známý kámen mudrců, jinak se nedá vysvětlit jejich mladický elán a Jaggerův silný a pevný hlas. Je to natolik silný materiál, že si dokážu představit, že by kapela aktuální řadovku na nastávajícím turné přehrávala komplet a jen tu a tam ji proložila několika klasickými hity z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Byl by to pro mě perfektní koncert. Hodnocení desky je však složitější. Nahrávka je totiž tak dokonalá, téměř až neuvěřitelně(ná) a těžko se na ní hledá slabina. Asi vyslovím kacířský verdikt: Rolling Stones vše zásadní již řekli a novým albem to jen stvrzují. Najdete na něm vše zásadní, co tuto partu zdobí už neskutečných více jak šedesát let. Největší slabinou a potěšením zároveň je tedy skutečnost, že tak skvělé album vyšlo až po takové době a vidět jej zahrané naživo se bude rovnat pravděpodobně zázraku.
Jakub Malar - Návrat, jak se patří! (8/10)
Vztah k interpretovi: Ač jsem vždycky více tíhnul k The Beatles, Stouni pro mě byli pojmem. Pražský koncert z roku 2003 navíc dodnes patří mezi mé nejlepší koncertní zážitky. Řekněme si hned zkraje, že novou, dvacátou čtvrtou (dvacátou šestou v USA) desku Rolling Stones může vyloženě strhat pouze cynik. Pokud zavřete oči a zaposloucháte se, těžko se věří tomu, že Mick Jagger v červenci oslavil osmdesátiny. Jeho hlas jako by za ty roky vůbec neztratil na síle (schválně porovnejte s jeho vrstevníky, jako jsou McCartney nebo Dylan) a už samotná skutečnost, že ve svém požehnaném věku pánové stále nahrávají a koncertují, si zaslouží poklonu. Oni ale kromě toho ještě natočili desku, která kvalitativně předčí většinu jejich produkce za posledních čtyřicet let (nechám na každém, ať si dosadí svou oblíbenou sedmdesátkovou nahrávku). Ta energie, která se z nového alba valí, je neskutečná. Vezměte si téměř punkovou skladbu "Bite My Head Off", v níž si na basu zahrál Paul McCartney a která zní, jako když pánové jamují někde v garáži. Nebo nádherný bluesový song "Sweet Sounds Of Heaven" s Lady Gaga, v němž se ukazuje, že v rámci blues prostě patří do první ligy. Kromě toho jsou "Angry", "Whole Wide World" a "Mess It Up" hitovky, které na většině posledních alb prostě chyběly (alba jako "A Bigger Bang" a "Bridges to Babylon" jsou pro mě skoro k neposlouchání). Stouni poprvé za posledních padesát let svěřili produkci někomu jinému, v tomto případě jim vypomohl Andrew Watt, který se ukazuje být momentálně nejlepším producentem pro legendární umělce (příkladem budiž desky Iggyho Popa a Ozzyho Osbourna), a my jen můžeme doufat, že se po "Hackney Diamonds" dočkáme ještě alespoň jedné řadovky. Pokud by ale mělo být toto album jejich labutí písní, je to rozloučení, jak má být.
Pavel Parikrupa - Kameny se neúnavně valí dál (8/10)
Vztah k interpretovi: Prakticky celoživotní fanoušek. Jestli si někdy nechám udělat kérku, bude to logo The Rolling Stones. Nejoblíbenější alba jsou pro mě ta z přelomu 60. a 70. let, ale mám moc rád i novější počiny, třeba "Voodoo Lounge". Z tak všeobecně pozitivního přijetí "Hackney Diamonds" mám samozřejmě radost, ale po pár týdnech soustředěného poslechu opadla prvotní euforie. Nadšené fanouškovské emoce z toho, že Stones vůbec vydali nové album a navíc, že je tak výborné, skvěla nahrané a nazpívané (a hraje tam Sir Paul na basu!), vystřídalo kritické srovnávání s klasickými deskami z vrcholného období a tzv. objektivní pitvání. A v tomhle srovnání prostě nemůžu nejnovější příspěvek do jejich diskografie dát na stejný piedestal, na němž si hoví třeba "Sticky Fingers" nebo "Exile On Main Street". Hybnou silou vzniku Démantů byl podle všeho Mick Jagger, a tak mi místy novinka připomněla frontmanovu sólovku (třeba "Goddess In The Doorway") pod hlavičkou Rolling Stones. Možná díky tomu ale "Hackney Diamonds" zní svěže a celkem moderně na to, že je dílem osmdesátiletých veteránů, nemluvě o vkladu o dvě generace mladšího producenta Andrewa Watta. Ten dokázal kapelu nakopnout k nevídanému vzepětí. Pokud budou Stones ještě koncertovat, dokážu si představit, že monumentální gospelová balada "Sweet Sounds Of Heaven" by mohla zůstat stálicí setlistu už navždy. Takže zhodnoceno stručně dvěma slovy: máme radost!
