Popová skupina idolů náctiletých jménem S Club 7 je zpátky. Krátké turné je po 21 letech zavedlo mimo jiné do irského Dublinu. Tam jsme se za nimi zaletěli podívat a přinášíme vám odtamtud reportáž, kterou si nikde jinde v češtině nepřečtete. Takže tentokrát osobněji. Tady to snad ani jinak nejde.
Live: S Club
support: Sweet Love
místo: 3Arena, Dublin, Irsko
datum: 16. října 2023
setlist: S Club Party, Love Ain't Gonna Wait For You, You're My Number One, Natural, Sunshine, You, Stronger, Bring The House Down, Friday Night, Don't Stop Movin', Good Times, Bring It All Back, Two In A Million, These Are The Days, Have You Ever, Alive, Reach, Never Had A Dream Come True, S Club Party (Remix)
Každý z nás má nějakého oblíbeného interpreta z dětství. Dnes se možná prsíte tím, že máte nastudovanou historii
Radiohead,
Smashing Pumpkins,
Muse,
Arcade Fire,
Kendricka Lamara nebo kohokoliv jiného, kdo je právě považován za nedotknutelného a v lepší společnosti oceňovaného, ale mohli byste bez uzardění tvrdit, že jste jejich hudbu poslouchali, když vám bylo třeba sedm, deset, dvanáct, patnáct let? Těžko.
V té době přece většina lidí poslouchá muziku, která je dětskému publiku určená. Někdo tam má
Lunetic, další Šmouly a
Maxim Turbulenc, někdo jiný třeba
Kelly Family,
Spice Girls nebo
New Kids On The Block. A dnešní děti takto jednou budou vzpomínat třeba na
Calina nebo libovolnou k-popovou formaci. Ovšem nyní - v dospělosti - už není "in" se k takovým lidem hlásit. Už jste přece dál. Vyrostli jste a váš hudební vkus se proměnil. A na to, co jste poslouchali v dětství, už si možná ani nevzpomenete. Nebo tomu říkáte "guilty pleasure" a pouštíte si to jen v soukromí, aby vás u toho nikdo neviděl.
Já to takto měl s
S Club 7. Na přelomu tisíciletí jsem coby ročník 1989 byl přesně v tom správném věku, aby mě
S Club horečka zasáhla naplno. Každý pátek odpoledne jsem proto - jako tisíce jiných dětí té doby - žhavil ČT1, abych po celotýdenním sledování "MacGyvera", "Hvězdné brány", "Smallville", "Gilmorových děvčat", "Školy zlomených srdcí", "Modrém pacifiku", "Everwoodu" nebo "Dawsonova světa" zakotvil u jedné ze čtyř sérií televizního seriálu, který pod proměňujícími se názvy sledoval částečně fiktivní cestu S Club 7 ke slávě.
Pastelově barevný televizní pořad se sedmi sympatickými a vtipnými hrdiny byl pro předpubertální děti zasažené prvním setkáním s platonickou láskou ve třídě naprosto neškodný, a jelikož se v každé epizodě zpívalo a tančilo, mělo to na můj tehdejší hudební vývoj velký vliv.
Doba tehdy uměle vytvořeným bandům přála, měli jsme tady třeba taky
Backstreet Boys,
Blue nebo
No Angels... a kde by dnes byli
One Direction,
The Pussycat Dolls,
Little Mix nebo
BTS (a jejich dnešní sólové dráhy), kdyby jim právě tyto partičky nevyšlapaly cestu?
Žádná z nich ale neměla seriál, natož ještě i film. A tak zatímco fanouškovství ke žvýkačkovému popu ostatních končilo u plakátu a přeloženého textu z Bravíčka, s
S Club 7 jste se mohli ztotožnit. Byli to přece ti kamarádi z televize, jejichž příběhy k vám promlouvaly jako nic jiného. Měli jste díky tomu pocit, že naprosto přesně víte, kdo je to Jon Lee,
Jo O'Meara, Tina Barrett,
Rachel Stevens, Hannah Spearritt,
Paul Cattermole a samozřejmě největší frajer - Bradley McIntosh. A taky že
"Žádná párty není tak dobrá jako S Club párty!"
A byl to samozřejmě obrovský úspěch. Během těch pěti let, kdy sestava fungovala naplno, tedy mezi roky 1998 až 2003, se jí podařilo vydat čtyři alba, získat dvě Brit Awards, mít čtyři hity na prvním místě hitparády a prodat více než deset miliónů nahrávek. A to všechno především díky tomu, že za jejich vznikem stál Simon Fuller, geniální a kontroverzní producent, který před nimi vymyslel
Spice Girls a po nich zase reality show "Pop Idol", kterou u nás známe jako "SuperStar".
Dnešní optikou to vypadá, že za rozpadem tohoto septetu stálo neplánované vzplanutí citů mezi Paulem a Hannah, které bylo zdokumentované i v seriálu. To vyvrcholilo Paulovým odchodem, protože se dle svých slov chtěl věnovat své školní nu-metalové kapele Skua, načež zbytek osazenstva ze svého názvu škrtl sedmičku. To víte, bylo to zhruba rok poté, co
Linkin Park vydali "Hybrid Theory", a tak se nabízelo, že Cattermole udělá kariéru tam.
Nestalo se. Později se vyjádřil, že za odchodem z
klubu stál management, který s jeho členy
"zacházel tak mizerně, že se to dostalo do bodu, kdy jsem musel odejít". Skutečný důvod k rozpadu ale byl ten, že skupině vypršel kontrakt na čtyři nahrané desky i seriál a to pro ni znamenalo návrat do reality. A ten bolel. Hodně.
Zpěváci a zpěvačky se postupně pokoušeli o sólové kariéry, ale snad až na Rachel, která docela zabodovala s hitem "Sweet Dream My L.A. Ex", vydala dvě alba a jako kouč vystupovala třeba v novozélandském "X Factoru" nebo irské verzi "The Voice", to byla bída. Ostatním se v podstatě nepodařilo sehnat novou smlouvu jinde, a tak vydali třeba jen pár písniček a šli dělat něco jiného. Pátrat po materiálu, který v té době jednotliví členové vydali, je i v dnešním světě problematické. A jestli si myslíte, že
"Všechno je přece na Spotify", tak toto je přesně ten případ, kdy zjistíte, že to ani zdaleka není pravda.
Každý se proto živil, jak uměl. Jon se kromě své sólovky vydal cestou muzikálů, zpíval třeba v "Bídnících". Bradley se zkoušel prosadit pod pseudonymem City Boy jako rapper, přidal se také do skupiny mužských zpěváků z jiných rozpadlých boybandů, ale komerční neúspěch prvního společného singlu tuto cestu uzavřel.
Tina, která už v době největší slávy
S Club 7 figurovala spíše jako tanečnice, než jako zpěvačka, se svou sólovou kariérou u žádného vydavatelství nepochodila, a tak se spíše přiživovala jako profesionální celebrita obcházející červené koberce po celé Británii a v roce 2016 porodila syna Romana. Také Hannah se objevila v muzikálu, větší úspěch jí ale přinesla její herecká kariéra, které se věnuje dodnes.
Hlavní zpěvačka Jo vydala sólovky dokonce dvě, ta poslední s názvem "With Love" vyšla v roce 2021. Bohužel se ale také zapletla do obřího rasistického skandálu v reality show "Celebrity Big Brother". V něm sice nebyla hlavní účinkující, svezla se ale na vlně šikanování soutěžící z Indie, která nakonec soutěž možná i natruc ostatním vyhrála. Věta, která jí zavřela spoustu dveří, se týkala nedovařeného kuřete, jež měla na svědomí právě pozdější vítězka Shilpa Shetta. Zněla:
"To je důvod, proč jsou tam všichni hubení, protože jsou z toho nehotového jídla pořád nemocní."
Vůbec největší pád na dno ale zažil Paul. Tím, že ze sestavy odešel předčasně, dostal také vyplaceno nejméně peněz ze všech a v roce 2014 dokonce oznámil bankrot. Byl na tom tak špatně, že své dvě Brit Awards nabídl do aukce. Jedna z nich se prodala za pouhých 3 000 liber. Nějakou dobu si přivydělával jako hodinový manžel, vykladač tarotových karet nebo správce studia neziskového rádia, protože ho odmítly i ty pochybné reality show, v nichž vystupovali jeho bývalí kolegové. Jeho situace byla tak smutná, že dokonce v roce 2018 poděkoval televizi v pořadu "Loose Women" za to, že mu na rozhovor dala nové tričko.
Pokusy o částečný nebo úplný comeback tady samozřejmě byly. Nejvíce aktivní v tomto směru byla čtveřice Paul, Jo, Bradley a Tina, a tak se pod různě pozměněnými názvy skupiny někdejší megastars zjevovaly na akcích nevalné kvality. Pamatuju si, jak jsem před mnoha lety narazil na vystoupení S Club 3 v jakési britské variantě "Snídaně s Novou". Bylo to špatné. Hodně. Iluze někdejších popových hvězd se tehdy roztříštila jako zrcadlo spadlé na zem.
Nejúspěšnější pokus o znovuvstání ze zapomnění se všem sedmi členům podařil před osmi lety, kdy přivedli k životu plnohodnotné turné "Bring It All Back 2015". I v tomto případě ale bohužel objeli jen Británii, tedy zemi, která boybandům a girlbandům vždy otevírala svou náruč a peněženku. Další pokus tak přišel až letos. K pětadvaceti letům od založení formace nejprve v únoru oznámila britské a irské turné, které pro velký úspěch bylo prodlouženo a tak se sedmice nově podívá i do Ameriky.
Jenže o dva měsíce později šestačtyřicetiletý Paul nečekaně zemřel na zástavu srdce. Že platí, že
"Show must go on", se shodli všichni zbývající a jako poctu svému kolegovi přejmenovali šňůru na "The Good Times Tour" (právě píseň "Good Times" byla totiž jednou z mála, ve které Paul zpíval hlavní hlas). Tedy všichni až na jeho tehdejší přítelkyni Hannah, s níž Cattermole chodil pět let. Ta se po jeho smrti rozhodla se reunionu nezúčastnit a místo toho ji můžou diváci britské televize sledovat v šestnácté sérii "Dancing On Ice".
Nebo si přečíst její autobiografii příhodně vydanou právě v těchto dnech, v níž se autorka nechala slyšet, jaká že to tehdy v
S Club 7 byla otročina a jak byla kapela obraná o většinu zisků Simonem Fullerem a jeho týmem. Kniha, plná explozivních a kontroverzních odhalení, ale také popisování jejího zdravotního stavu, je nyní brána jako určitá forma pomsty zbytku uskupení, Hannah v ní dokonce tvrdí, že na aktuálním comebacku se plánovala podílet, ale nebylo prý její rozhodnutí, že do něj nakonec nespadá. Jednoho dne jí údajně bylo jen oznámeno, že už není součástí
klubu. Vyberte si, komu věřit.
Soudě dle koncertu v Dublinu, kam se skupina vrátila po dlouhých jedenadvaceti letech, je ale třeba férově říct, že na něm Hannah nijak zásadně neschází. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby tam byla taky, ale faktem zůstává, že pěvecky se na nahrávkách projevovala (jistě ne vlastní vinou) spíše sporadicky a žádná ze skladeb, kde má silnější zastoupení, se singlem, natož hitem nikdy nestala. Tak či tak by tedy i v případě její účasti byla nejspíše jen křovím. Ostatní její absenci při vystoupení v hlavním městě Irska nijak nekomentovali a ona se tak objevila jen na obrazovce při poctě Paulovi, kde se tu a tam mihla v archivních záběrech z nejslavnějšího období.
Tamější 3Arena není žádný krcálek, s kapacitou 8 500 lidí se blíží třeba naší Sportovní hale Fortuna na Výstavišti, je ale pochopitelně mnohem modernější. Jen letos na podzim se zde představí například
50 Cent,
Melanie Martinez,
Inhaler, JHus,
The Chemical Brothers,
Anne-Marie,
Playboi Carti nebo
Queens Of The Stone Age. A S Club 7, nyní už asi navždy přejmenovaní jen na
S Club, ji zcela zaplnili.
Předskokany jim zde místo původně avizovaných Now United dělala začínající dívčí parta
Sweet Love a slovo "začínající" je zde potřeba podtrhnout, momentálně totiž holky ještě nemají ani oficiální web, ani stránku na Wikipedii, a dokonce ani YouTube kanál. Jen instagram. Takže pokud jste o nich nikdy neslyšeli, tak vězte, že je to přesně ta uměle vytvořená kapela, jakých vznikaly hromady za starých časů. Každá z děvčat je profilově jiný typ, aby se každý mladý chlapec v rozpuku zamiloval do své vysněné princezny, všechny ale pochopitelně musejí vystupovat ve outfitu, který tvoří kombinace černé a růžové barvy.
Secvičená a nepříliš náročná choreografie je při jejich živé prezentaci to hlavní - že s nimi na pódiu není doprovodný band, protože hudba je puštěná z empétrojky, je přece v tomto případě vedlejší. Vlastní materiál zatím nemají, a tak v Dublinu zpívaly jen covery hitů od
Mimi Webb,
Jess Glynne,
Jamelie,
Harryho Stylese,
Katy Perry nebo populární skladbu "2002" od
Anne-Marie. Což je trochu bizarní, protože jak mohou sotva osmnáctileté slečny nostalgicky zpívat o roce, v němž ještě ani nebyly na světě?
Kolik z těch vokálů bylo naživo, se můžeme jen domýšlet, je ale zřejmé, že od zpěvu jsou zde pouze blonďatá Honey a černovlasá Vanessa, přičemž druhá zmíněná měla tak malý korzet, že místo tance si celé vystoupení musela přidržovat rukou své ženské přednosti, aby jí odtamtud nevypadly. Což, prosím pěkně, není nějaký slizký popis situace, ale jen konstatování reality. Ke konci představení jí totiž pravá bradavka v nestřežený moment skutečně vykoukla.
Ani S Club neměli na pódiu muzikanty, v jejich případě by to ale snad ani nikdo neočekával. K tomu, co společně tvořili, by se reálné bicí nebo elektrické kytary ani nehodily, přece jen je jejich tvorba postavená na jiném základě, a tak to výjimečně ani nevadilo. Navíc ty hudební podklady byly oproti studiovým nahrávkám více či méně upraveny, což bylo nejvíce slyšet u singlu "Alive", který nově podbarvil tvrdě elektronický spodek, jenž je s původní verzí nesrovnatelný.
A jelikož na pódiu chyběli dva členové, muselo se k úpravám přistoupit patrně i kvůli autorským právům. Některým písním to pomohlo více, jiným méně, podobnost s originálem, který měla většina publika naplno vypálený pod kůží, ale byla dostatečně velká na to, abyste se nemuseli co chvíli ptát sami sebe, co to právě slyšíte.
Na dvoupatrové scéně koncipované tak, že nad posuvnými dveřmi vedoucími na stage, jež sloužily také jako projekce, byla rovná plocha, k níž z obou stran vedlo několikaúrovňové schodiště se zábradlím. A nad tím vším byla další projekční plocha, kam se promítaly detaily jednotlivých protagonistů.
A ano, S Club samozřejmě zestárli. Dnes má většina z nich kolem pětačtyřiceti let a v upnutých pestrobarevných úborech, díky nimž vypadala pětice, jako kdyby se spolu s ní na scénu vrátili i Power Rangers, bylo vidět, že ne všechny části těla jsou tak propnuté nebo štíhlé, jaké si je pamatujeme ze seriálu. Ostatně nebude náhodou, že comeback provází promo fotky jejich mladšího a uhlazenějšího já.
Klobouk dolů ale zejména před Tinou, která si jako jediná troufla na odvážný model odhalující její stehna a boky, a především před Jonem, který vypadá skoro stejně jako před dvaceti lety. A nejen to. Byl to právě on, kdo skupině dodával nejvíc elánu, nejlépe tančil, a dokonce v "Don't Stop Movin'" jako jediný dal i přemet zakončený roznožkou. Wow!
Takto - vzhledem ke všemu výše řečenému se dalo očekávat, že ten večer bude tragédie, a tak očekávání byla spíše velmi opatrná. Stal se ale pravý opak. To nadšení, které v dublinské hale panovalo, bylo hmatatelné. A výkon někdejších pionýrů žvýkačkového popu odporoval všem zákonům showbyznysu. Bylo to nečekaně svěží, až na pár výjimek skvěle odzpívané, s choreografií, jaká byla vzhledem k věku performerů obdivuhodně zvládnutá, a plné všech podstatných hitů.
V setlistu chyběly snad jen balady "Show Me Your Colours", "In Too Deep", "Lately" a "Let Me Sleep", žádná z nich ale nebyla z komerčního hlediska tak zásadní, že by to bez ní nešlo. Naopak všechno to, co by si každý fanoušek S Club 7 přál slyšet i naživo, tady dostal. Jen se podívejte do seznamu výše. Co song, to kus historie.
Koncert začal samozřejmě se singlem "S Club Party" v trošku dunivějším remixu a bylo to tak neuvěřitelně euforické, že si formace návštěvníky podmanila už v první minutě. Synchronizované tanečky a postupné dávání prostoru každému v průběhu celé show byly přesně těmi proprietami, které chcete u podobně barevné akce vidět.
Většinu písniček sice tradičně odzpívala hlavně Jo, nikdo ale nezůstal zkrátka. Rachel si vylezla do druhého patra pódia a byla v centru dění při
svém hitu "Natural", Jon se zase předvedl při své skladbě "Sunshine" z jejich stejnojmenné a nejlepší třetí řadovky. A jelikož se v roce 2010 přiznal veřejně k tomu, že je homosexuál, což bohužel byl nucen v dobách největší slávy skupiny skrývat, kulišácky změnil text songu a před posledním refrénem místo slova "girl" zazpíval "boy". Nárazoví fanoušci si podobného Easter eggu možná ani nevšimli, ale dlouholetí příznivci hned věděli, co se stalo, a spiklenecky po sobě koukali.
Bradley byl první půlku vystoupení spíše nenápadný a vypadalo to, že do backvokálů ostatních skladeb, jež se zdály být předpřipravené dopředu, otevírá pusu jen naprázdno. Jakmile se dostalo i na kousky, v nichž má i svá sólová čísla, především tedy v nedoceněném párty songu "Friday Night", tak nejen že prokazatelně naživo skutečně zazpíval, ale ještě k tomu obohatil svou část o velmi pěkné kudrlinky, které na studiových nahrávkách nenajdete.
To Tina vypadala v úvodu setu zase jako někdo, kdo je tam hlavně pro parádu, a dokonce jste si z prvních řad v její tváři mohli všimnout nutného soustředění na to, aby náročnou choreografii zvládla a ještě se u toho alespoň zlehka usmívala. Jenže přesně ve chvíli, kdy vypadalo zřejmé, kdo se ze zdejší pětice baví nejméně, přišel její čas v jedné z mála písní, kde její vokál jde slyšet, tedy ve "Stronger". A v tu chvíli se podceňovaná členka bandu, která v seriálu vystupovala v roli neurotické modelky, probrala a vyrazila všem dech sestavou, kterou by jí záviděla možná i taková diva, jakou je
Jennifer Lopez.
Absolutním highlightem celého představení byl singl "Don't Stop Movin' " (někdy též chybně psaný jako "... Moving"), který si jako jediný ze všech ve svém podkladu ponechal i ty ikonické takzvaně robotické hlasy. A nemohla za to jen Jonova roznožka, ale i choreografie jeho kolegů a kolegyň, v níž jste poznali všechny pohyby předváděné ještě v tolikrát zmiňovaném seriálu.
Za těch jedenáct let, co píšu pro musicserver, už jsem viděl hodně koncertů, při nichž euforie publika byla slovy nepopsatelná, ale tohle? Tak šílenou atmosféru nelze přirovnat k ničemu dosud viděnému. Skutečně jsem v tu chvíli vnímal, že na jejich z dnešního pohledu úsměvnému sloganu
"Žádná párty není jako S Club párty!" skutečně něco je. Neuvěřitelný, nezapomenutelný zážitek.
Jelikož ale po tomto strhujícím okamžiku naopak přišel naprostý emoční opak v podobě vzpomínkového čísla na Paula, lze asi skupině po právu vyčíst v tomto případě až příliš divokou dramaturgii - trojice silných písní byla po sobě poskládána trochu necitlivě.
Tribute skladba "Good Times" zazněla ve verzi, která akcentovala Paulův vokál ještě víc než ta studiová, a na projekci se v tu chvíli objevila koláž záběrů mladého zpěváka jak přímo ze seriálu, tak i z mnoha dosud neviděných momentů. Ten usměvavý, v té době zhruba dvacetiletý mladík, byl plný života, a když se v druhé půlce písně záběry proměnily na archivní živák, kde celá sestava zpívá na pódiu, a k tomu se náhle aktuální členové na plošině pod projekcí objevili celí v černém a dozpívali song spolu s ním, byla to tak dojemná chvíle, že kamkoliv jste se v sále podívali, tam lidem tekly slzy.
"Je pryč a nikdy nebude zapomenut. Každý den na něj myslíme," prohlásil na jeho adresu Bradley.
Jako naprostý kontrast hned vzápětí kapela spustila svůj největší hit "Bring It All Back", který náladu v hale rázem proměnil zpátky v oázu radosti. Název písně ale v tomto nečekaném kontextu najednou získal nový rozměr. Další nádherné číslo bylo z jejich vůbec první nazpívané balady jménem "Two In A Million" - během ní se nad londýnskou pětici snesla prasátka házející discokoule a protagonisté se při ní nechali slyšet, že právě v Dublinu vnímají, že je jejich publikum dosud nejnadšenější z celého turné. Není divu, jedenadvacet let je spousta času.
Také zbrusu nový singl "These Are The Days" byl logicky věnován Paulovi. Není to sice žádné veledílo, přesto je ale fajn slyšet, že skupina myslí i dopředu a skladbu napsanou už před dvaceti lety textově poupravila tak, aby to i v pěti lidech mohla nazpívat jako tribute. Píseň dosud v britském žebříčku vyšplhala až někam k patnáctému místu, zda je to ale předzvěst dalšího alba, se teprve uvidí. Minimálně se už ale začíná přepracovávat jejich dosavadní materiál - na Spotify se postupně objevují jejich singly včetně dosud neslyšených rarit a vůbec poprvé v historii si jejich desky můžete pořídit i na vinylu.
Když večer vrcholil peckou "Reach", v níž Jon nevěřícně kroutil hlavou nad tím nadšením publika a místo Paula odzpíval jeho pasáže, do vzduchu vyletěly konfety ve tvaru hvězd. Fanoušci hulákali, dokonce i dupali jako stádo koní, že ještě nemají dost.
Ten barák pod jejich náporem málem spadl. Nikdo by v tu chvíli formaci nepustil nadobro z pódia, kdyby ještě nezazněla jejich nejúspěšnější a nejvydařenější balada a ostatně i jeden z nejlepších teenpopových ploužáků vůbec - skvělým textem obdařená "Never Had A Dream Come True". Tu si samozřejmě jako své velké pěvecké číslo nachystala Jo a znělo to přesně tak osudově, jako když ji tehdy (dokonce hned dvakrát) zpívali S Club 7 v seriálu.
A protože se pětice nejspíš nechtěla rozloučit smutně, dala na úplný konec ještě trochu nevydařený remix "S Club Party". V něm se ani moc nezpívalo, spíše jen šlo o to naposledy rozhýbat lidi a na jeho konci pomyslně nakreslit prstem na projekci velké S, přesně jako to dělávali v seriálu.
Byl to neuvěřitelný zážitek. Koncert, v nějž už nedoufali ani ti největší optimisté, skončil oslavou, která se přenesla i do samotného Dublinu. Když zdejší taxikáři v autech, ale i pro irské hlavní město typických tříkolkách rozváželi fanoušky od haly domů, z jejich reproduktorů zněly největší hity skupiny tak nahlas, jak jen to šlo. A nebyla v tom nevychovanost. Jen měl každý obrovskou chuť poslat do světa zprávu, jak mimořádnou akci zažil a že mánie kolem S Club je alespoň na ostrovech zase zpátky. Nostalgie a bezstarostnost mládí se střetla s nevyhnutelnou realitou a dopadlo to dobře.
Příběh
S Club 7 je příběhem pestrým. Je plný silných přátelství, které překonají dekády, a je také příběhem o velké lásce. Je to ale také příběh plný intrik, podrazů a pokrytectví bublajícího pod povrchem. Jako celek nám ukazuje showbyznys takový, jaký ve skutečnosti je. A ať už se budete dále pídit po pozitivních či negativních stopách odkazu, který tady dámy a pánové zanechali, je nad slunce jasné, že v Dublinu udělali vše proto, abyste si z nich pamatovali jen to dobré. A předvedli vystoupení, na které se nezapomíná. Já na jejich hru s chutí přistoupil.