Desperáti z Povodí Ohře se na albu "Místo odpočinku" mění v temné romantiky, o syrovost ale nepřicházejí

19.10.2023 15:30 - Jiří V. Matýsek | foto: Indies Scope

Povodí Ohře si za zhruba pět let na alternativní scéně vydobyli slušnou pozici. Dílem za to mohou živelné koncerty, dílem chytře vystavěná alba, která dobře zachytávají jejich značně unikátní energii. Nyní je tu třetí zářez nazvaný "Místo odpočinku". Voda v Ohři plyne a logicky nemůže být stejná jako před třemi lety.
8/10

Povodí Ohře - Místo odpočinku

Skladby: Podzemí, Blud, Měsíc, Anno, Láska a svítiplyn, Díra, Jaro, Na nebi
Vydáno: 8.9.2023
Celkový čas: 28 minut
Vydavatel: Indies Scope Records
Nemůžu si pomoct, ale s každou deskou západočeských desperátů Povodí Ohře mám pocit, že je to jejich poslední album. Zatím jsem se pokaždé mýlil, naštěstí. Ale i s jejich třetím dlouhohrajícím počinem nazvaným "Místo odpočinku" mi tenhle pocit v hlavě také hlodá. Snad je to tou zaprášenou intenzitou, snad jakýmsi sebedestruktivně existenciálním étosem, který z jejich nahrávek čiší. Těžko říct. Každopádně - třetí album je tu, je krátké (možná až moc), ale o to je silnější.

A na jeho začátku stojí operní libreto. Kdo by to do téhle životem a muzikou ošlehané party rockerů-už-z-podstaty řekl? Frontman Sisi jej totiž napsal na motivy libreta F. E. Devrienta k romantické opeře "Hans Heiling" z roku 1833. Ta zase vychází z prastaré pověsti o Janu Svatošovi (Hans Heiling) zasazené do půvabné krajiny Svatošských skal na řece Ohři, která se do operního díla dostala ve značně zkomolené a k nepoznání přetvořené podobě. Tuhle filozofii ostatně vyznává sama kapela - výsledek nemůže být opeře vzdálenější, jakmile lze mezi skladbami vycítit určité vnitřní propojení.

Pod chytře dvojznačným názvem - je to skutečně místo (posledního) spočinutí nebo dílo vzniklé namísto odpočinku, klidu navzdory? - je ukryta syrová jízda, která zběsile pobíhá mezi punkovým nášlapem, špinavým blues a hospodským rockem. To vše už bylo přítomno na předchozích deskách, bezejmenném debutu i následovníkovi "Dva trámy na kříž", jenže tady se do syrovosti vkrádá i špetka zklidnění. Ostatně, je tu i balada "Jaro", jinde zní Povodí Ohře nebývale romanticky. Tak nějak tragicky, rozervaně, přesně v duchu zmačkané a znovu narovnané předlohy z osmnáctého století.

Dojde i na hrubé momenty, jako je např. "Díra" nebo singlová "Blud". I ten trademarkový výkřik, který otevíral desky předchozí, "Povodí Ohře!!!" tu je, ale až ve třetí skladbě. Přesto je "Místo odpočinku" výrazně niternější kolekcí. Oproti syrové krajinomalbě předchozích nahrávek se tu Jiří "Sisi" Sochor v textech obrací do duše vnějším světem drceného člověka. Už to nejsou historky z pohraničí, jakási povídková sbírka, ale spíše nedlouhá novela, z níž ještě někdo vytrhal stránky, polil pivem a nechal ležet někde na dešti ve skalách. Výsledek není tak obrazotvorný, o své kouzlo ale chlapi z Povodí Ohře nepřišli.

"Místo odpočinku" zahlazuje většinu dříve jen nedbale začištěných hran, materiál v podobě osmi skladeb má v sobě stále obsaženou typickou syrovost - a tedy i opravdovost. Tři roky od posledního počinu nicméně v kapele probudily jiné odstíny její rozervanosti. Už tu, jako na debutu, "necáká z hospody krev", ale více hledí dovnitř, do duše. A funguje to stále výborně.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY