13.10.2023 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: archiv kapely Madhouse Express
Před třemi lety jsme o Madhouse Express v recenzi albového debutu "Surreal Meadow" psali jako o naději. Nyní je z nich nepřehlédnutelná stálice klubové scény. Tihle muzikanti rostou před očima a cíleně jdou za svým. V půlce září vydali napjatě očekávanou druhou řadovku "Something With Space".
Série večerů v pražském planetáriu nebo nedávný křest alba, kde byla i osvětová přednáška o psychedelických látkách, budiž důkazem nejen cílevědomosti téhle mladé formace, ale i koncepčního uvažování, které vždy dělí
velké kapely od těch ostatních. Neopsychedeličtí
Madhouse Express jsou na klubové scéně nepřehlédnutelným úkazem a stabilně rostoucí koncertní forma i vzrůstající zájem za hranicemi úspěšně živily očekávání druhé dlouhohrající desky.
Ta zachycuje skupinu zocelenou mnoha vystoupeními, ale zároveň i autorsky a muzikantsky vyspělejší a sofistikovanější. Podobně jako prvotina je i její nástupkyně pomyslnou
červí dírou do psychedelických šedesátek, to je bez diskuze. Madhouse Express se v každém případě ohlížejí k hudebním formám minulosti, přesto ale znějí velmi současně. Oproti "Surreal Meadow" se tu jaksi méně rockově sní a více létá barevným vesmírem. Takový ten průlet trochu připomínající slavnou sekvenci hvězdných bran z filmu "2001: Vesmírná odysea" od Stanleyho Kubricka, jen je výrazně méně dráždivý. Spíš totiž uklidňuje.
Poslouchat "Something With Space" je jako zanořit se do načechraných obláčků vesmírných mlhovin a v polosnění se nechávat okouzlovat vjemy, které před vás autoři předkládají. Dojem z druhé řadovky je, oproti jaksi z podstaty hrubšího a kytarovějšího debutu, o něco hladivější, měkčí a navazuje na předloňské EP "Interflavours". Je tu více klávesových barev, o něco méně zostřených kytar a divokosti. Jestliže na prvním elpíčku kvartet vystrkoval růžky
Velvet Underground nebo cinkající kytary
The Byrds,
dvojka je už v režii raných
Pink Floyd. Zvukově je celé dílo rozpitější, více se vznáší v prostoru a působí velmi vzdušně, nepostrádá nicméně přesnost v zachycení jednotlivých nástrojů a jejich barev.
Zároveň se znatelně posunul songwriting, a to natolik, že tahle pomrknutí - v takové "Fool Me" prostě slyším i domácí
Blue Effect, pouštní dvojice "Crystal Desert" a "Black Dune" se zase sytí atmosférou
The Doors - jsou jen hravou poctou (stejně jako dotažený retro přebal), kořením, které nikterak nezastírá vlastní přínos. A toho je tu skutečně dost.
Kapela hodně vyrostla a získala jistotu v delších kompozicích. Ostatně jen třikrát se tu jde pod tři minuty, přičemž "Drip Off" a "New Indigo" lze brát spíše za jakési intro a outro. Madhouse Express se naučili citlivěji pracovat s dynamikou - už tu nenacházíme zvukové erupce z debutu, vývoj je mnohem subtilnější, gradace citlivější.
Povedená je v tomto ohledu zejména "Ragdoll", jejíž zvukové vlnobití vygraduje v pasáži nesené blízkovýchodními motivy, nebo krásná "Space Web / Telescopia", která se rozvíjí skutečně jen pomalu a ve své nenápadnosti snadno uteče - i přes těch pět minut, které má. "Crystal Desert" se opírá o téměř
depešácký naléhavý beat, "Black Dune" je zase hudebně nejtvrdším kusem kolekce a svou náladou by docela dobře zapadla i na tu předcházející.
Druhé album bývá náročnější než debut, který vzniká bez tlaku očekávání.
Madhouse Express neměli po vydání "Surreal Meadow" - a celé řadě koncertů - pozici vůbec jednoduchou. Chválenou prvotinu ale dokázali překonat a svůj styl posunout jak v oblasti songwritingu, tak zvuku. "Something With Space" je počin s výraznou tváří. Jeho autoři dozráli do sebevědomé formace, která právem patří mezi nejvýraznější spolky v neopsychedelickém šuplíku. Novinka to jen potvrzuje a jistě je výrazným nakročením k dalším velkým věcem.