Doba je uspěchaná, plná problémů, úkolů, každý se honí za tím být nějaký podle určitého vzorce dle svého okolí. Vykročením z této pomyslné bubliny, rutiny má být toto album. "Ideální čas se nezbláznit" chce po posluchačích jediné: odskočit si od všedních starostí, přijít na jiné myšlenky, pobavit se nad příběhy, které sepsal dohromady Michal Horák a taky sám život.

Absolvent pedagogické fakulty do své tvorby rád začleňuje dětské zpěváky. Teď na to měl stopku od Jendy Vávry. Druhou stopkou bylo banjo. Oboje si prosadil jen ve dvou písních - děti slyšíme v "Ať si daj bacha", banjo procpal do skočné "Není to divný".

Toto dílo je oproti debutu "Michalovo cédéčko" a následujícím "Michalbu" jiné tím, že to není pomyslná bestofka dosud vydaných singlů. Muzikant se teď snažil být trochu tajemný a předem toho fanouškům moc nenaservíroval. Nechal je vyšponovat, což bylo dobře. O to větším lákadlem výsledek je.

Krom producentské vložky se na nahrávce podíleli kolegové hudebníci - jeho dvorní spoluhráč, kamarád a houslista Adam Černík, a pak kluci mimo kapelu - Miloš Klápště na kontrabas, bubeník Jan Nikendey a klávesista Jan Steinsdörfer z Chinaski. Horák využil sehranost z již vydané "Sítě záchranné" a pak už jen sledoval, jak se do procesu pustí někdo zvenčí, někdo, kdo ví, že ty písničky nebude muset hrát dokola naživo.

Michala chválím od začátku. Nebojím se prohlásit, že je potenciálním nástupcem Jiřího Suchého, dvojice Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř (kterou v jiném kontextu uvádí ve zmíněné "Síti záchranné"). V porovnání s tím, co na nás jiní interpreti valí ze všech stran, je Michal jiný. Hraje si s melodií, se slovy a zároveň mu nechybí pokora, vtip a nadhled.

I na třetí řadovce ukazuje, že si jde svojí neokoukanou cestou a nenechává se strhnout moderními věcmi. Do tvorby dává punc něčeho jiného, starého, laskavého, klasiky, která stojí na humorném příběhu, na jednoduché, přitom geniální melodii, která není překroucená ve studiu. Však většinu desky s ostatními natáčel naživo, samply jsou jen v jednom songu - "Sám si potíží".

Nadále potvrzuje, jak je krásná a rozmanitá čeština. Využívá dle svých slov babička filtr: tvoří tak, aby se nestyděl výsledek přehrát rodině a jí nebylo stydno za něj. Nepoužívá sprostých slov, a je takovým Michalem Dušínem v české kotlině. Současně kombinuje spisovný jazyk s nespisovným. V textech popisuje příběhy, které se opravdu staly, občas jemu, občas někomu jinému. Použitá ich forma je pak činí autentičtější.

Černý humor využil v "Rande naslepo", která vznikla pro Světlušku. Nazpíval ji s nevidomým Benem Levíčkem. "Síť záchrannou" mu hodila šumperská Trocha Klidu, která zní místy kabaretně, ale přitom swingově. Jsou tu jazz, gospel a ruppertovský feeling, který, pravda, trochu tahá za uši. Nejprofláklejším hostem je Kuba Ryba v titulním kusu. Téma psychické očisty, vyhoření a svérázném způsobu života s frontmanem skupiny Rybičky 48 také rezonovalo, měl k tomu tedy co říct.

Malý člověk s velkou duší i osobností. Michal nepatří ke dvoumetrovým čahounům. Odpovědí všem rejpalům budiž píseň semaforského až voskovcovo-werichovského ladění "Malý lidi jsou taky lidi". V podobném soudu s bonusem tango taktů je "Po státnicích" s Petrem Kultem, s touhle skladbou se snadno ztotožní každý. Kdekdo potkal spolužáka ze školy a při otázce, jak se daří, nejdřív mluvil v superlativech, ale pak přiznal, že to není takové, jak si představoval. Vsuvka "Šuby duby nic do huby" je toho všeříkajícím důkazem.

Malým výletem do (ne)známa je "V harmonii", která se stala vhodnou pomůckou pro všechny muzikanty. Ti si v ní budou libovat, na rozdíl od mainstreamovějšího publika. Zde si Michal vyzkoušel práci s vokodérem.

Malou revoluci způsobuje nová generace v "Ať si daj bacha". "Není to divný" vychází ze storky, která se stala na jednom plese. "Ukolébavka pro opilého kamaráda" - všichni zpívají a uspávají děti nebo zvířátka, tak proč ne svého kamaráda, že?

Cimbálovka, lidovka - tak tyto aspekty vykazuje skočná "Pojďme chlapi na ryby" (škoda, že tu nezpívá výše zmíněný Kuba Ryba, mělo by to další vtipnou rovinu), která nutí si vystřihnout moravský kozáček nebo se chytnout s ostatními kolem ramen. Ta mě baví nejvíc. Historku o rybaření za použití střelného prachu Michal slyšel v lokální hospůdce ve Vysoké nad Labem, kde žije.

"Jsem stará poma" původně měla být s Karlem Plíhalem, textařským vzorem, který čerstvě bydlí ve stejném městě a se kterým Horák chodí na pivo. Introvertní písničkář si ale nakonec spolupráci rozmyslel. Podobně klidná je "Kdo ví", kterou autor původně ani nezamýšlel dávat na album, producenti ho ovšem přemluvili. Odhaluje zde svoji niternost, humor dává na druhou kolej a dokazuje, jak má široké skladatelské spektrum a že umí udělat i vážnější věci.

Úvodní "Říkej lidem, co máš rád, že je máš rád" odzbrojí svojí dobrou náladou a poselstvím o tom, že je nutné umět i ze svízelných a nemilých okolností udělat pozitivum. Michal posluchače vyzývá, aby toto svému okolí a těm nejbližším stále opakovali. Protože jednoho dne může být pozdě, může se něco stát, ať už malicherností, či neštěstím, a pak si to budete vyčítat. Nebyl by to však on, aby to neokořenil svojí horákovinou.

Horák je tak trochu chytrá horákyně. Znáte tu pohádku. Oblečená - neoblečená, učesaná - neučesaná, přijet - nepřijet a podobně. Nenápadné skladby jsou složené jednoduše, přitom geniálně. Člověk zpomalí, zaposlouchá se, hltá text, aby mu žádný gag neutekl. U toho pookřeje, přijde na veselejší myšlenky. Jen tak dál. Michal neblázní, na to má ještě čas. Jeho svíce pro nápady zatím žhnou, vyhoření se nekoná.