Zabijácký ano, vtip vůbec ne

07.08.2003 20:47 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Bez relativně velké propagace se v Akropoli objevili Killing Joke, jedna z legend rocku, aby zde předvedla "special warm up show", jak stálo na lístku, neboli představila svou eponymní novou desku, kterou se překvapivě vrátila do aktivního života. Jak se jí to po těch letech povedlo?
Killing Joke - Killing Joke
© facebook interpreta
Zpráva, že se mezi aktivní skupiny vrátili angličtí Killing Joke, se objevila už před nějakou dobou a byla docela překvapivá. Jeden z hlavních protagonistů skupiny, zpěvák Jaz Coleman, se v posledních sedmi letech zabýval jinými věcmi, hlavně studiem klasické, arabské či lidové hudby, aranžoval různá díla, mezi jinými (Rolling Stones, Pink Floyd) i náš Čechomor. Díky tomu se tuzemskému publiku připomněl víc než jen lehce, jeho kreace v Zelenkově "Roku ďábla" byla v rámci filmu významná.

Ale Killing Joke tady měli vždy dost příznivců, jejich temnou atmosférou zatížený rock, ve kterém využívali občas i služeb elektroniky, byl dost ojedinělý, i když samozřejmě inspiračně nežili ve vakuu. Dost lidí tedy přijalo s velkým očekáváním zprávu o tom, že se pro přípravu nové desky (jejíž recenze bude na MusicServeru velice brzy) dala dohromady jedna z klasických sestav kapely, navíc k bicím že zasedl Dave Grohl (Nirvana, Foo Fighters, Queens Of The Stone Age). A rozruch byl podpořen nedávnou zprávou (i na našem serveru), že se v Praze bude konat koncert kapely, na který bude vstup omezený na tři sta lidí. Ačkoliv z úspěšných začátků kapely v 80. letech toho příliš neznám a oslovily mě poslední dva kousky "Pandemonium" z 94' a "Democracy" z 96', takovou příležitost jsem si nechat ujít nemohl.

Po příchodu do Akropole bylo celkem jasné, že počet návštěvníků omezený možná byl, ale dost bych se hádal, jak striktně bylo omezení dodrženo, těch tři sta lidí bylo přešvihnuto odhadem nejmíň o stovku. Asi má Coleman v Česku příliš kamarádů, kteří se tam dostali bez lístků a/nebo jeden z prvních koncertů celé šňůry přilákal tolik lidí, že kapacita byla zvýšena. Vůbec to nevadilo, spíš naopak, ale bylo zbytečné dělat z akce specialitu takhle formálně, byla speciální sama o sobě. Proč koncert zrovna u nás, už bylo naznačeno výše, ale můžeme si to také vysvětlit tím, co Coleman řekl asi v půlce koncertu - v Čechách je to prostě "crazy".

Od začátku koncertu (mimochodem, zažil jste někdo, aby koncert začal tak, jak je napsáno na lístku? Toto nebyla výjimka, nezačal, půlhodina není žádná míra...) tak vypadal spíš on sám, v divné vestě, pomalovaný ďábelsky na tváři jak ve filmu předváděl na pódiu trhané pohyby, takže vypadal jako zdrogovaný šaman, který řídí své ovečky. To přirovnání není náhodné, jak sám uvedl - "na každém jediném koncertu jsem schopen dát do toho tolik, že to pro všechny návštěvníky bude velký životní zážitek. Bude to jako rituál, jako náboženský obřad. Bude to intenzivní, jak jen to je možné." Jeho ovečkami byli kromě publika i tři spoluhráči v klasickém obsazení (kytara, basa, bicí), které jsem nepoznal dle tváří, ale Grohl na bicí nehrál určitě. Hráli spolehlivě, ani nebylo třeba Colemanovo "dirigování", na kterém byla znát jeho průprava z řízení orchestrů. Od začátku předváděli, v čem je jejich síla. Ostré kytarové riffy, vytvářející místy neprostupné hlukové stěny, podporované hodně pestrými bicími, jištěnými basou byly dobrým podkladem pro Colemanův spíše mluvený než zpívaný projev. Nová deska navazuje na předchozí počiny bez slyšitelných změn, ačkoliv bylo někdy zatěžko odlišit jednotlivé (většinou dlouhé) skladby z hlediska struktury, rytmické zvraty a tvrdé riffy byly ve všech. Naživo skoro zanikly nějaké elektronické vyhrávky, ale na desce je lze očekávat slyšitelnější. Publikum, ve kterém se sešli zkušení pardálové (např. Rauvolf, Švamberk, Kocábek) s mladými, sice evidentně novou desku ještě nestihlo naposlouchat, ale po každé skladbě kapelu tleskáním povzbuzovalo. Vzhledem ke skoro hodinu a půl dlouhému koncertu došlo i na dvě tři starší skladby, ale nevsadil bych na to, které to byly. Jasně poznatelná byla přídavková "Pandemonium" s hostujícím Karlem Holasem ("vaším i mým přítelem", jak říkal Jaz, kromě pár jiných průpovídek) z Čechomoru, při ní se také publikum, které se navzdory výbušné muzice rozehřívalo dost pomalu (asi z neznalosti materiálu, ale možná také z důvodu uvedeného níže), dostalo na tu správnou vlnu.

Nadšení z koncertu u mě bránily dvě věci. Zaprvé by si zvukař zasloužil, aby mu podobně šíleně přebasovanou muziku pouštěl někdo 24 hodin denně, pak by možná pochopil, že tvrdá hudba neznamená "ohulit to co nejvíc". Po prvních třech skladbách to vypadalo, že pochopil, ale i v pár následných zkoušel, co vydržíme. Další věcí byl nezřetelný Colemanův zpěv, za což zvukař nemůže skoro vůbec, zpěvákovi normálně není příliš rozumět, ale v kombinaci s nejednoduchými texty to ztěžuje přijetí muziky. Ale Coleman to utáhne svým charizmatem, ten pán bude asi opravdu "zvláštní" (přečtěte si na stránkách kapely jeho vzkaz v novinkách).

Zůstal tak "jen" dost pozitivní dojem. U takové kapely nepřekvapí, že naživo zněla mnohem tvrději než na desce, minimálně v jedné skladbě byla podobnost s agresivitou Ministry a jejich zabijáckými riffy víc než náhodná. Killing Joke dokázali výše řečené, mají do hraní chuť a dost energie, takže zdaleka nejen mladí nu-metalisté by měli vzít na vědomí obnovenou činnost téhle kapely.

Killing Joke, Palác Akropolis, Praha, 5.8.2003


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY