Rozhodně to ale nebyl jen večer vzpomínkový. Byla to pocta legendě, ale i pomyslné nazouvání bot někoho jiného a předávání žezla mladší generaci. Ono zkusit nahradit Luboše Andršta je prostě už samo o sobě záležitost na hlavu postavená. Univerzální kytarista s obrovským záběrem ("Když hraju bigbít, dávám tam jazz a když hraju jazz, dávám tam bigbít," nechal se kdysi slyšet) byl klíčovým členem celé řady formací a hrál s kdekým. Třeba i s Martou Kubišovou.

Ostatně, jak v průběhu večera poznamenal pořadatel nedávno vydané výroční kompilace "Timeline 1971-2017" Karel Deniš, vybírat ze šedesáti desek, na nichž se kytarista podílel, byla pořádná fuška. A Andrštovu virtuózní univerzalitu, kterou celý večer na pódiu rezprezentovaly jeho Les Paul a kombo, podtrhuje i to, že se v průběhu akce o jeho party podělili rovnou tři kytaristé podstatně mladší generace.

Úvod patřil Blues Bandu Luboše Andršta, svého času party, která vydala první žánrovou desku v Československu "Blues z lipového dřeva", přičemž na pódiu stáli hned tři původní členové: zpěvák Peter Lipa, basák Vladimír "Guma" Kulhánek a hráč na foukací harmoniku Ondřej Konrád.

Doplnil je Jiří Zelenka na bicí, Jan Holeček s hammondy, Vladimír Secký se saxofonem a hlavně Lukáš Martinek, syn Jana Martinka ze Žlutého psa (mimo jiné). Z něj se vyklubal báječný energický kytarista, který má pro blues cit a některá sóla - citlivá, nepřepálená a odměřená - nechávala v úžasu i jeho o generaci či dvě starší spoluhráče. Set Blues Bandu, v němž došlo na klasiky "Broadway" nebo "Blues o neistom návrate", byl doslova bluesová lahoda té nejvyšší jakostní třídy.

I druzí v pořadí, Energit, přišli s posilou - o kytarové party se postarala jedna z nejvýraznějších (a čím dál tím zářivějších) tváří domácí kytarové scény Jiří Rambousek. I ten hraje jinak než Andršt, přijde mi zemitější, ke kytaře přistupuje moderněji, ale čiší z něj velká pokora. Blýsknul se hlavně ve výpůjčce od Livin' Free "Emptiness", ale i v nabroušené "White Room", původně od Cream.

Energit, to byl Andrštův srdcový projekt, nejbigbítovější, ale přesto hudbě sofistikovaný. V Lucerna Music Baru hrál ve čtvrtek možná naposledy, stěny letité pražské koncertní štace ale pocuchal pořádně.

Michal Prokop a Framus Five jsou stále velmi aktivní, ale koncert k poctě Luboše Andršta jim sedl náramně. Bylo až dojemné sledovat tu radost, se kterou omlazená parta kolem veteránů Prokopa a houslisty Jana Hrubého hraje ty prověřené hity i relativní novinky. A také ta mazácká drzost, když vystoupení otevřeli trojicí "Kolej Yesterday", "Blues o spolykaných slovech" a "Bitva o Karlův most", kterou by jiní končili coby s přídavky.

S kapelou, která kdysi pomáhala Andrštovu kariéru nastartovat, nyní hraje Pavel Marcel, muzikant se zkušeností z metalu (hrál s Tomem Necrocockem v Kaviar Kavalier) nebo z jižanského rocku (Skinny Molly), a ten je momentálně tím hlavním motorem, který žene Framus kupředu. Usměvavý, hravý a očividně nadšený pro každý tón.

Sestavě to momentálně hraje skvěle a jistě na tom má podíl také Andy Čermák za klávesami, který před lety vystřelil se svými Sunflower Caravan. A Prokop, to je stále jeden z největších hlasů, které tu mezi zpěváky máme. V sedmasedmdesáti letech zpívá téměř perfektně a viditelně se na jevišti baví. A lidé pod pódiem společně s ním.

Život není žádné peříčko. Skvělí muzikanti odcházejí, prostoru pro radost ubývá. Naštěstí jsou ale koncerty, jako byl tento. Nabíjejí totiž pozitivní energií jako máloco. Tohle byla koncentrovaná radost. Jestli se na tohle Luboš Andršt tam někde seshora díval, musel mít radost taky.