Salif Keita se sice narodil do královské rodiny v západoafrickém státě Mali, byl z ní ale velmi záhy vyloučen. Je totiž albín a to je něco, co lze v tamních tradicích chápat jako zlé znamení. Chtěl zpívat, jenže to mu coby synovi z privilegované vrstvy nebylo umožněno. Přesto si prosadil svou a hrál v nejvýraznějších západoafrických skupinách své doby.

Kvůli politické nestabilitě však musel v sedmdesátých letech domovinu opustit, přesídlil do Pobřeží slonoviny a později, v osmdesátých letech, do Paříže. A tady postupně začala narůstat jeho mezinárodní sláva.

Na jeho albech se objevovali jazzoví muzikanti jako Wayne Shorter, Joe Zawinul nebo kytarista Carlos Santana, africká hudba se potkávala s dalšími proudy a vznikl svébytný zvuk, který překračuje hranice. A nyní je Keita zpátky v domovské zemi a svůj příběh a příběh africké hudby šíří dále do světa.

Tenhle dlouhý úvod je důležitý. Keita je velká hvězda, jenže na pódium Lucerna Music Baru nastoupil charismatický chlapík, z něhož vyzařovala skromnost. Skrytý za tmavými brýlemi a v jednoduchém béžovém oděvu, přesto byl jasným králem celého dění. Kapelu řídil nenápadnými gesty, jen občas se nechal hudbou strhnout k lehkému zavlnění, dával prostor spíše svým spoluhráčům, než aby svou přítomností zaplňoval ze dvou třetin zaplněný klub.

Jako by vlastně sám protagonista nebyl ani ten podstatný. Krásně vidět to bylo v závěru večera, kdy se ke členům bandu přidala spousta lidí z publika. V tu chvíli se Keita - jednou kazatel, jindy jako moudrý kmet - ztratil a zmizel doslova jako pára nad hrncem bez jakéhokoliv zamávání či rozloučení. Prostě nechal energii, kterou početný ansámbl jeho kolegů vytvořil, aby pracovala za něj. Naštěstí se vrátil na hitovou "Nou pas bouger".

Hypnotická a omamná energie - to je, oč tu běží. Nejsou důležitá slova. Člověk nemusí přesně rozumět tomu, o čem se zpívá, ale stržen vlnou rytmů a zvuků stejně tak nějak ví. Tradiční nástroje kora nebo n'goni tu v souhře pracovaly s elektrickou kytarou, basou i špetkou elektronického koření a vše do nedělitelného celku propojovala rytmická smršť opět rozkročená mezi kontinenty.

Škoda jen, že hlavně začátku dost uškodil zvuk. I na poměry Lucerna Music Baru poněkud mizerný, zbytečně hlasitý a smazávající detaily. Postupně se to zlepšovalo, ovšem k ideálu, který by si muzikanti tohoto formátu - a to tady vážně byl jeden virtuos vedle druhého - zasloužili. Ačkoliv bylo z gest mezi nimi a zvukařem znát, že ani na pódiu to není ideální, rozhodit se tím nenechali. A když už se zdálo, že koncert nemůže gradovat, ještě ho dokázalo o stupeň či dva posunout další divoké sólo nebo zavíření na djembe či konga.

Jako by ta energie ani neměla hranic. A to je přesně to kouzlo, které hudba má. Stojí mimo čas a prostor, překračuje geografické hranice a zasypává politické příkopy. Tohle setkání se zlatým hlasem Afriky bylo proklatě silné.