Když se něco zkraje potentuje, tak se to pak ve finále povede. To platí vždy, u křtu čerstvého alba od J.A.R. "Jezus Kristus neexistus?" to pak platilo dvojnásob. Začátku vystoupení totiž předcházely technické problémy. Chvíli po spuštění intra "Biliony kilometrů" to zčistajasna přestalo hrát. Pánové z přední čtveřice - mistři mluveného slova a strůjci všeho Roman Holý, Oto Klempíř, Michael Viktořík a Dan Bárta - se však nezalekli a začali si z toho dělat srandu.

Vedli takovou slovní kopanou a z nevýhody, nepovedeného startu setu, udělali přednost. Během těchto pár minut například ohlásili, že se jim urvala šlapka od bubnů a že kdyby někdo věděl o nějaké šlapce, tak platí pět set za dvě minuty. Mám ráda jejich svérázný humor, který se především díky Otovi odráží do textů. Z fleku by se mohli živit stand-upem, což o sobě sami prohlásili. A taky proč ne, jde jim to znamenitě.

Kdo by nemiloval J.A.R. - skvělou partu deseti hudebníků, osobností, které vypadají, že to mají někde… Chvíli mi trvalo, než jsem si k nim našla cestičku. Žádný jejich koncert není přešlap, naopak je zárukou toho, že se budete dobře bavit. Energií strčí do kapsy o generaci (možná i o dvě) mladší kolegy.

Ale taky jsem zatraceně ráda, že vydali nový materiál. Protože přes všechny ty klady platí, že když vidíte dvakrát do roka to samé, tak se to prostě okouká, oposlouchá. Myslím, že nebudu jediná, kdo mi dá za pravdu - slyšela jsem tento názor i od lidí kolem mě.

Dvacítku písní okořenilo rovnou pět novinek. Dle svých slov nikdy nehráli tolik nových věcí najednou. Za mě mohli klidně přidat více. Předem se omlouvali za případné chyby, je to přece jen premiéra. Ale nebylo potřeba se podceňovat. Poradili si s tím bez chyb.

Intro se samplem ze sci-fi filmu Jindřicha Poláka "Ikarie XB-1" z roku 1963, které zní na desce, otevřelo i tento večer. Pak následovala novinka, jež se otiskla do názvu nahrávky. Je úderná a vystoupení hned dostalo švih. Do setlistu zařadili i uvolněnou pohodovku "Reggay" a hodně provokativní (asi tematická vzpomínka na devadesátky) "Sláva nazdar výfetu". Kdo by čekal, že ji naživo okoření PSH hostující na albu, ten by se nedočkal.

Srdcovkou z novinky je pro mě "Poslední rváč". Začíná velmi komorně Danem a celkově si pohrává s dynamikou. Při refrénu "Jsem bezpečnej přechod z tohoto světa na jinej a stroj na tvý konečný vzkříšení" stál Dan staticky naproti Otovi, který mu sekundoval. Komunikovali spolu opravdu jak dva jiné světy, viseli na sobě pohledem na dálku a krásně to fungovalo. K tomuto songu se natáčí klip, tak se máme nač těšit. Michael V., jenž měl tou dobou pauzu, si to vykompenzoval v následující "Fjůča", v níž vypráví o své nebudoucnosti.

Mně osobně vždy udělá radost "Už mizí pryč je… Hanka" (ještě aby ne, když se v ní objevuje moje jméno). Setlist se nesmí obejít (obzvláště v hlavním městě) bez songu "Potomek Prahy". Pásmo trojice přídavků otevřela roztančená "Ještě se připlazíš" a následovaly fousaté záležitosti - "Jsem pohodlný", během které proběhl křest, či "Bulhaři". Co by to bylo také za koncert, kdyby Michael neukazoval svůj pupíček (krapet shodil a natřásal se) a Dan svůj proutek ve "Zhublas".

Křest desky, jež vyšla před prázdninami, pojali originálně. Přiznali, že si dlouho lámali hlavy, kdo by se měl stát kmotrem. Nakonec se rozhodli, že to nebude nikdo jiný než ti, pro které sami kdysi sháněli kmotry. Na řadu tak přišly jejich děti. Nastoupily jen v okleštěném počtu, jinak by se jich tam sešlo dvacet tři.

Sláva nazdar výfetu, ehm, J.A.R., výletu do jejich bubliny. Nezbývá než poděkovat. Za tu muziku a za to, že mají neskutečnou koncertní energii, kterou umně zhmotnili i na novém nosiči. Ten trvá téměř hodinu, a proto se jen tak neoposlouchá, je stále co objevovat.