Šestadvacátý metalový svátek Brutal Assault se probudil do druhého dne. Už roky je to akce, kde je - navzdory místu konání - čeština v menšině. Vznikají tak vtipné situace, kdy jste v areálu přes dvě hodiny a o mateřštinu v podstatě nezavadíte. A když si jdete koupit letošní tričko, klučík za pultem pozdraví česky, ale vzápětí přepne do angličtiny a v podstatě co větu přepíná mezi jazyky. Nebo když si dáma u Meet & Greet oddychne se slovy: "Vy mluvíte česky."

Prostě festival, který má za hranicemi větší váhu než u nás. Letos zněla klasicky hojně němčina a polština, šlo zaslechnout jadrnou slovenštinu, francouzštinu a všemožné odstíny španělštiny a angličtiny všech možných přízvuků. Hotový babylon. Ale to je jedno z kouzel téhle přehlídky.

Do areálu se přišourám ve chvíli, kdy se do práce pouštějí Finové Wolfheart. Obvyklé "Jen se mrknu a půjdu dál" se, jako docela často na Brutalu, zase zvrtlo a já zůstávám téměř celý intenzivní set. Chladný death metal měl v sobě notnou porci melodií a atmosfér inspirovaných severskou přírodou - dokonce i paroží na mikrofonové stojany si dali - a útočil sofistikovanou intenzitou. Téhle bandě se dozajista ještě podívám na zoubek.

Intenzitu z úplně jiného soudku přivezli Eyehategod. Stejně jako včerejší Converge, jejichž noční vystoupení bylo z různých stran vynášeno do nebes, byli odsunuti na zadní scénu. Nijak jim to ale nevadilo, přivezli svůj zatěžkaný, bahnitý a drásavý sludge, jemuž věříte každé hrábnutí do strun i každé slovo.

Rozervanec Mike Williams se svíjel u mikrofonu, po jevišti pobíhal jako zvíře zavřené v kleci a vůbec temné texty převáděl do svého fyzického projevu. V závěru se na jednu píseň ke kapele přidal Dan Lilker, svého času zakladatel Anthrax, a byl to nesmírně silný moment. Ostatně Lilker na festivalu s nikým oficiálně nehrál, ale i s manželkou přijel a vypadalo to, že si Brutal velice užívá.

Chytám finále spolehlivě standardních Portugalců Moonspell. Na turné slaví třicet let a reedici desky "The Antidote" a set to byl velmi příjemný, hitový, ale jaksi snadno zapomenutelný.

Podstatně hlouběji se zapsali deathmetaloví titáni Dismember. To, co by u mladších skupin působilo už trochu jako odvar, je u nich kýženou předností - tihle muzikanti totiž mají lví podíl na tom, proč se tak často skloňuje švédská deathmetalová škola a proč je jejím typickým znakem svébytná chřestivost. A milovníci old-school přístupu k žánru - vždyť hned v šesti případech zněly zářezy z kultovního debutu "Like An Ever Flowing Stream". Velice fajnový koncert jsem si dal z přírodní tribuny, na kterou už se konečně dalo bezpečně dostat. O den dříve totiž byla cesta na hradby dosti rizikovou bahenní klouzačkou.

Moonspell, Dismember a jízda na hlavních stageích začala nabírat na obrátkách. Ve čtvrtek tady bylo skutečně nabito. V reportu z prvního dne jsem zmiňoval, že co se hardcoru týče, letos to bylo jedna legenda za druhou. A Biohazard, festivaloví oblíbenci, mezi ně každopádně patří. Další z klíčových spolků NYHC přijel v původní sestavě, a jakkoliv už je věk na muzikantech znát, pořád je to energická a notně vyskákaná jízda.

Rakouští pekelníci Belphegor byli snad poslední kapelou, kterou pořadatelé oznámili. Hudebníci satanističtější než sám Satan slaví třicet let na scéně, ale do vcelku průřezového setu, odpáleného prověřenými hity "Baphomet" a "Devil's Son", protlačili i tři kousky z aktuální desky "Devils". A stejně jako je tato v zásadě stejná jako ty předchozí, zůstává stejný i vizuál koncertu. Hromadu ďábelských propriet - obrácené kříže, řetězy, hořící kozlí hlavy, dýky, hovězí kosti, lebky - doplnily klasicky maniakální pózy a grimasy a výsledek byl klasicky nepřekvapivý a jaksi dutý.

Chytám kousek vystoupení Sepultury - opět, ani posledně jsem je neviděl celé - a přestože je energie valící se z pódia skvělá (frontman Derrick Green je pro skupinu požehnáním), zaráží mě přeřvaný zvuk, který muziku spolehlivě zabíjí. A nemění se to ani se změnou místa. Hitovky "Ratamahatta" a "Roots Bloody Roots" by si přece jen zasloužily lepší zvukovou péči.

V tomto ohledu to bylo o něco lepší s In Flames. Ti společně s takovými At The Gates, kteří v pevnosti zahráli vloni, patří k zakladatelům švédského melodického death metalu (v jisté opozici k hrubozrnným Dismember a jim podobným) a obě mají v mých uších podobný problém. Jejich hudba trochu splývá a poslouchám je spíše z dálky. Někdy se jíst musí a navíc šetřím síly na poslední plánovaný bod, Watain.

Ti nabízejí black metal klasického střihu, který je pověstný svou ohnivou show. K drobným lampičkám po celém jevišti se hned na začátku přidaly planoucí trojzubce a poté i velké kotle. Pochodeň hned dvakrát letěla i do publika.

Celé to bylo tak nějak mimo pravidla obvyklého. Frontman E. jako by přepnul do úplně jiného stavu vědomí: oči v sloup, slina na bradě, těžce popsatelná energie, black ze staré školy, který má relevanci a jakkoliv show přidává další rozměr, kouzlo by měl i bez ní. Jeden z největších zážitků festivalu.

Jsme v polovině šestadvacátého ročníku a už tu bylo tolik skvělých věcí!