Jasně, Brutal Assault, který se už pravidelně koná v pevnosti Josefov u východočeské Jaroměře, není pro každého. Pro těch zhruba osmnáct tisíc lidí, milovníků metalu, tvrdých odnoží elektroniky a s tím vším všelijak spojených a propletených experimentů, je to ale ráj na zemi. A dovedu si představit, že by zdejší specifické atmosféře podlehl i ten, který jinak tvrděhudebním extrémům nijak neholduje.

Vloni událost oslavila čtvrtstoletí. Byla to oslava pětidenní, drcená žhavým sluncem, ale disponující programem, který se asi jen tak nezopakuje. Dvacátý šestý ročník se vrátil ke čtyřdennímu formátu (+ úterní, hojně navštívený warm-up), hudba opět zaplnila vnitřní dvorek pevnosti, který nese název Octagon, jinak zůstalo vše při starém. Typicky uživatelsky velmi přívětivé, ale s nepochybně undergroundovým étosem. A na vše dohlížel císař František Josef I. s rudě žhnoucíma očima.

Samotný areál zůstal stejný. Kdo přijel opakovaně, hned věděl, kam zamířit. Přibyly snad jen povedené vývěsní štíty nad bary, stánky pro dobíjení kreditu a podobně. Obměněna byla kostnice, skrývající se v jednom ze sklepení, tu a tam přibylo pár stánků a více míst, kam si sednout, ambientní lounge se zahalila do neonových barev futuristického města. Drobnosti, které svět Brutal Assaultu nemění, stálé návštěvníky ale potěší.

A potěšil i způsob, s jakým se organizátoři vyrovnali se samotným prostorem, který dlouhé dny před akcí skrápěl vydatný déšť. Bahenní lázně, kterým se prostě nedalo vyhnout, daly velmi rychle vzpomenout na slavný Woodstock. Nejhorší bažiny - zejména u zadní Obscure stage a na několika místech na hlavním festivalovém náměstí - zakryla sláma, což ve spojení s hojným výskytem gumáků na nohou příchozích nutně vyvolávalo fórky na téma agro metal.

À propos, Obscure stage. Klasické pódium, které už po druhý rok nahrazuje stanovou scénu, letos skrývalo spoustu perliček, skrytých klenotů, ale také velkých kapel, které paradoxně nedostaly místo na hlavních pódiích. Těžko říct proč, v každém případě na některá vystoupení bylo vzadu hodně těsno a naopak k Marshall nebo Sea Shephard stagei se dalo dostat překvapivě jednoduše.

Hned středa byla zajímavostí na malých jevištích plná, jen krátce si proto poslechnu horkokrevně nasekaný thrash Španělů Angelus Apartida a mířím na Obscure, kde se pomalu chystala asi neexotičtější akvizice letošního ročníku, Church of Misery z Japonska. Jedna z nejstarších doomových formací ze Země vycházejícího slunce namíchala sabbathovské základy s hudební excentričností, pro japonské skupiny typickou, a lícovalo to perfektně.

Na skok si jdu poslechnout australské deathové progresivce Be'lakor a opět mířím dozadu na Crowbar. To je přesně jedna z těch velkých kapel, která patřila na hlavní scénu. Na druhou stranu bližší kontakt s publikem udělal svoje a těžké, výhružně agresivní riffy, navíc v patřičně tropických podmínkách (do zvlhlého areálu začalo pálit slunce), drtily mocnou intenzitou.

Jednou z mála domácích skupin, které jsem letos viděl, byli Forgotten Silence. Ti otevřeli stísněnou stage v Octagonu svou letošní deskou "Vemork Konstrukt". Kapela zahrála pouze ve čtyřech a hojně si musela pomáhat předtočenými podkresy a samply. Přesto se povedené album podařilo živě přednést s velkým přehledem, byť část vrstev logicky zanikala, částečně i kvůli ne úplně skvělému zvuku.

Američané Immolation, kteří s blížícím se podvečerem opanovali Marshall stage, jsou festivalová jistota a pevnost se pokoušejí rozbít pravidelně. Jejich hrubý death metal má totiž sílu sbíječky skřípající po kamenech. Víte, co dostanete, včetně specifických pohybů kytaristy Roberta Vigny, ale pokaždé je to uhrančivé.

Fanoušci klasického newyorského hardcoru si letos přišli na své. Organizátorům z Obscure Promotion se podařilo dostat na soupisku hned tři zásadní jména. Ve středu to byli Agnostic Front, kteří platí za kmotry NYHC. A pod Sea Shepherd stageí to svým naštvaným a nabroušeným newyorským stylem notně rozeskákali.

Beartooth vynechávám a vracím se až na klasiky teutonského thrashe Sodom. Banda, která svým ípíčkem "In the Sign of Evil" a albem "Obsessed by Cruelty" budovala základy black metalu, načež pak s nahrávkou "Agent Orange" dostala do německých hitparád thrash, má pořád svou sílu a neoddiskutovatelnou energii. Muzikanti zahráli set, který představil písně téměř ze všech položek diskografie, navrch přihodili cover Venom "Leave Me In Hell" a bez okázalosti triumfovali. Tihle pánové prostě vědí.

Před večerním kontrastním dvojprogramem na hlavních pódiích mířím do Octagonu na Mork. Norská formace svůj typicky ledově chladný, severský black čeří podstatnou porcí melodií, a přestože vizuálně poněkud sklouzává ke klišé, byl to skvělý koncert. Právě proto, že to nejsou jen naostřené motorové pily, ale chytlavě vystavěné skladby, navíc podané se slušnou porcí nadhledu. Však taky na ně na omiúhelníkovém náměstíčku (či spíše nádvoříčku) nebylo k hnutí.

Technici Meshuggah hypnotizovali svou matematickou přesností. Z jejich odsekávaných riffů a bubenických polyrytmií perfektně klidného Tomase Haakeho jde doslova hlava kolem. Je to strojově dokonalé, válcuje to silou mocného bucharu a nedovoluje plochu opustit.

Před lety jsem na stejném místě téže partičce vyčítal, že měla poněkud opatrný sound. Letos jsem konečně dostal, co jsem chtěl: masivní zvukovou stěnu, která drolila omítku mezi cihlami. To vše v rámci možností čitelně, svůj prostor měly všechny nástroje i vokál Jense Kidmana. Vše doplňoval působivý světelný design. Pravda, nic pro epileptiky. Skvělé vystoupení a pro mě jasný vrchol prvního dne.

Kombinace Meshuggah a Heilung hned po sobě snad nemohla být kontrastnější. Na druhou stranu - početná neopohanská sebranka a její magický rituál byly vhodnou léčbou na ještě rozházený tep z předchozí lekce metalové matematiky. Šamani přivezli do pevnosti malý les, spoustu bubnů, masky i specifickou atmosféru. Škoda že už z principu fragmentární vnímání muziky na festivalech úplně nepřálo tolik potřebnému napojení. Zhruba v polovině plochy už se dost korzovalo a ambientní zklidnění narušoval šum hovoru.

Středu uzavřely deathové legendy Possessed. Ty vede na invalidní vozík připoutaný Jeff Beccera. To mu ale nikterak nebrání v tom být výrazným frontmanem. Jeho kapela, ačkoliv on už je jediným původním členem, hrdě už více než tři dekády nese prapor poctivého death metalu amerického střihu. Slyším z dálky jen začátek jejich koncertu, ale zní to dobře. Bylo toho dost a to byl teprve první den. Další skvělé okamžiky čekají a bahno pomalu vysychá...