Jak fanoušci vědí, norská formace Wardruna původně vzešla z blackmetalových kruhů - založil ji Einar Selvik aka Kvirafn, svého času bubeník Gorgoroth, a na prvních albech zpíval i vokalista téhož uskupení Gaahl.

Její letošní turné se odehrává na magických místech. V Česku padla volba na přírodní amfiteátr, k němuž vytváří monumentální kulisu hrad Loket. A podle očekávání bylo vyprodáno, pořadatelé kromě sezení uvolnili i pár lístků na stání a do areálu nakonec dorazily velmi solidní dvě tisícovky návštěvníků. A to nepočítám ty, kteří se na vystoupení dívali z nedalekého mostu.

Početné publikum neodradilo ani počasí. Před začátkem koncertu vytrvale pršelo, pak déšť přibližně na hodinku téměř ustal, nakonec se však na úplný závěr vrátil s intenzitou, která připomínala kbelíky vody vylévané z nebes.

V kontextu akce to šlo ale brát pozitivně, protože atmosféra s ohni na pódiu, blesky nad hradem a průtrží mračen se dala interpretovat i jako nadšení prastarých božstev. Obzvláště když se tohle přírodní divadlo rozjelo u poslední skladby "Helvegen", která je o schopnosti umět se rozloučit a nechat jít, o smrti a umírání. Tečka jako víno, při které byl takřka celý areál na nohou. V tu chvíli ani jinak velmi striktní sekuriťáci nedokázali zabránit tomu, aby se dav nenahrnul do prostoru pod jevištěm.

Celé v zásadě statické představení zahájila titulní píseň z aktuální desky "Kvitravn", setlist pak obsáhl všechna předchozí alba včetně akusticky - rozuměj pouze na lyru, ve skaldském duchu - zahrané "Voluspá". I to byl magický moment: jen samotný frontman a mastermind Wardruny Selvik, repetitivní hudba a neúprosně se valící mraky nad hradem. Mrazivé a zároveň nesmírně povznášející.

Wardruna už roky svou scénografii nemění. Zadní stranu stage zakrývá látka se stovkami drobných otvorů, která tu slouží jako promítací plátno, jindy jako plocha pro působivou hru stínů a jindy zase jen svou jednolitou barvou doplňuje atmosféru.

Muzikanti neodvádějí pozornost od hudby, podstatný je přenos energie. Einar Selvik je vypravěč, je to znát z jeho gest, kterými jako by songy ve starých jazycích překládal a poskytoval posluchači alespoň drobný vhled. Ale tady nejde o porozumění každému slovu. Hudba Wardruny aktivuje to, co je lidem společné, ty prastaré kořeny, které jsou přítomné ve všech kulturách světa. Stačí jen pátrat dostatečně hluboko.

Ostatně Selvik o tom mluvil ve svém jediném proslovu před již zmíněnou "Helvegen". Jinak pouze zpíval či hrál na lyru. A také byl nekompromisní - a tady na rozdíl od ochranky, která situaci dost nezvládla - když jeho směrem v samotném závěru akce jeden připitý viking zahajloval. Jeho "Fuck off!" bylo jadrně moderní, ale pádné. Naštvanost byla zřejmá - obzvláště poté, co hovořil z pódia o tom, že "jsou daleko od domova, ale díky fanouškům v publiku se tu cítí jako doma".

Hypnotický rytmus, drony dávných smyčcových nástrojů, trocha samplů (tu krákal havran, tu promlouvala příroda nebo duněl hrom), vokály, které znějí jako zaříkávání a magické formule. Hlavní atributy Wardruny se ještě zesilují prostředím. Tady se to sešlo skvěle. I díky deštivému finále je tohle koncert, který se z hlavy jen tak nevykouří.