Páteční festivalový den začal se skupinou The Driver Era, což je sestava kolem bratrů Rockyho a Rosse Lynchových. Oba si možná ještě pamatujete z jejich předchozí, dnes už nefunkční formace R5, které se povedlo pár svých singlů dostat i k českým uším.

Druhý zmíněný ale není jen muzikant, znát ho totiž můžete také jako herce - objevil se v teenagerských seriálech "Austin & Ally", ve filmu "The Beach Movie" a jeho pokračování "Teen Beach 2". A v poslední době měl taky jednu z hlavních rolí v "Sabrininých děsivých dobrodružstvích" na Netflixu.

Nečekejte však disneyovskou tvorbu, jak by mohla dosavadní kariéra obou bratrů napovídat, The Driver Era znějí překvapivě dospěle a líbit by se mohli všem, kteří si rádi pustí třeba takové Friendly Fires.

Nezapomenutelný štempl velmi uvolněnému koncertu s přátelskou atmosférou na pódiu i pod ním tomu navíc dodal moment, kdy se kytarista Riker Lynch (rovněž ex-člen R5 a k tomu ještě herec známý ze seriálu "Glee") dal při jedné písni do tance se svou manželkou Savannah Latimer, která prý navíc ještě stříhá všem členům vlasy. Společně si zatancovali regulérní salsu, která působila jako naprosto profesionální číslo. To proto, že Riker účinkoval jako jeden ze soutěžících ve dvacáté sérii "Dance With The Stars" a jeho žena je nejen instruktorka jógy, ale zároveň i profesionální tanečnice. Kdy naposledy jste při koncertě něco takového viděli?

Zbytek souběžně se konajícího vystoupení Spoon, ale i následující Puscifer výraznější dojmy nezanechali. Druzí jmenovaní zpívali o mimozemšťanech, ti se také na jevišti objevili a nutno říct, že v kombinaci s jejich hypnotickou hudbou plnou tajemna, temnoty a táhlých melodií do nastolené atmosféry docela zapadli. Ovšem to všechno bylo rázem zapomenuto, jakmile na hlavní stage přišli Sam Smith.

Ti ještě v České republice nikdy nehráli, proto budou následující řádky možná o trochu zamotanější, neboť naprostá většina čtenářů nemá následující srovnání. Přesto se pokusím dobrat ke srozumitelné pointě. Takto - když se Sam Smith objevili na hudební scéně a identifikovali se ještě jako muž, byly jejich koncerty diametrálně odlišné od toho, čím se prezentují teď.

Sam Smith, tehdy ještě zpěvák - muž, po vydání svého obrovsky úspěšného debutu "In The Lonely Hour" vystoupil v roce 2015 na berlínské Lollapalooze. A odehrál tam krásný set, kterému dominoval jeho signifikantní hlas, popové a soulové megahity jako "Stay With Me" nebo "I'm Not The Only One" a především civilnost. Na sobě měl bílé tričko, tmavé kalhoty a bundu, za zády mu hrál skvělý band, a když potřeboval, prostor přenechal vokalistkám, které vystřihly tu a tam nějaký ten cover, protože hitů měl tehdy jenom pár. Byl to svým způsobem kvalitní a v dobrém slova smyslu úplně normální koncert.

Ze známých důvodů už se ale Sam Smith dnes identifikují jako nebinární, a i když se nabízí to prostě jen přejít a nijak se v tom nešťourat, nelze to. Protože jak se změnili Sam, tak se změnila jejich show. A to tak, že drasticky.

Sami jste možná už měli možnost vidět představení na některých hudebních cenách, ovšem to, co si Smith přichystali na svůj celý set, skutečně není program pro každého. Zmíněné dva průlomové hity zazněly hned v úvodu a jako jediné připomínaly staré časy. Přes celé pódium byla jako rekvizita natažena nafukovací osoba nejasného pohlaví, která na publikum vystrkovala zadek.

Protagonista na stage vešel v oblečku, který byl kombinací mužského obleku a ženských šatů, a zdaleka to nebylo to jediné, co měl celou dobu na sobě. Naopak - extravagantní kostýmy se střídaly každou chvíli, a když už jste si mysleli, že nic šílenějšího než šaty z květů růží připomínající kytice pro Dominiku Myslivcovou přijít nemůže, Smith znovu překvapili a vyrazili divákům dech dalším modelem. Postupně tak ukázali například noční košile s volánky, obří náušnice, vysoké podpatky, děravé rifle, korzet, růžovou bundu, ale také převlek jeptišky či Lucifera.

Konzervativci už možná další řádky nezvládnou, ale to ještě pořád nic nebylo. Držitelé pěti cen Grammy se během svého vystoupení nechali slyšet, že "když se po několika psychicky těžkých letech vraceli k živému hraní, měli několik možností, jak ke koncertům přistoupit. A rozhodli se, že chtějí, aby to byla oslava".

A zatímco program pokračoval od zamilovaných balad ke stále svižnějším a roztančenějším songům, bylo zřejmé, že oslava nově nalezené identity, ale koneckonců i hodnot LGBTQ+ komunity je slabým vyjádřením toho, co se na jevišti dělo: dvě tanečnice se po sobě vrhly a začala regulérní líbačka, následně jedna z nich simulovala s jedním z kolegů polohu misionáře, krátce nato na ní jiná kolegyně začala naznačovat orální sex.

Proběhlo také twerkování všech zúčastněných včetně hlavní hvězdy, která přiznala svou fascinaci lidskými zadky a zahlásila, že z toho pódia udělá opravdický gay bar. Odhodila také část svého úboru a ukázala nejprve nahou horní část těla, na které si hladila bradavky, a pak i svůj zadek ve vypasovaných tangách. Rukou jezdila po rozkroku svém i svých tanečníků.

Choreografie početného ansámblu byla promakaná do posledních detailů a bylo znát, že toto není jenom oslava. Sam Smith chtěli, aby se jejich nově nalezená identita stala také osou jejich hudební tvorby a uměleckého vyjádření. Nevolali po rovnoprávnosti, jako to dělají třeba The 1975 nebo Years & Years. Chtěli šokovat. Chtěli být nezapomenutelní. Chtěli být vulgární, podobně jako to umějí třeba Rammstein, a chtěli předvést, co na světových pódiích není stále úplně běžné.

Snažili se také poukázat na pokrytectví církve, a tak se ve finále, když zpívali "Gloria" a hrála u toho kostelní hudba, převlékli za Ježíše s rudě blikající trnovou korunou na hlavě. A pak ze sebe ten obleček shodili a ukázali černě přelepené bradavky, podvazky, tanga s ostny ve stylu sado-maso a nezapomenutelně předvedli singl "Unholy".

Nedaleko stojící chlápek s pojízdným výčepem s pivem byl stejně jako všichni ostatní úplně paf z toho, co viděl. Zapomněl prodávat a jenom fascinovaně koukal. Bylo to tak neuvěřitelné, šokující a zároveň pozitivně vyznívající vystoupení plné skvělých vokálních výkonů a extravagantních převleků, že už v tu chvíli bylo jasné, že cesta do Španělska stála za to. A také bylo zřejmé, že tento zážitek už na festivalu nic dalšího nepřekoná.

Otázkou ale zůstává, jak takové představení bude vnímat nejen většinová společnost, ale také samotná LGBTQ+ komunita. Budou jimi Sam Smith bráni jako neohrožení bojovníci za jejich práva, kteří mají více odvahy než Lady Gaga a Lil Nas X dohromady, nebo naopak za karikaturu, která všechnu jejich snahu o přirozené zapadnutí do společnosti tímto testamentem sabotuje? Toť otázka, na kterou si nejspíš každý bude muset odpovědět sám.

Skutečností ale je, že ve Španělsku nikdo žádná rajčata na scénu neházel. Naopak, z té atmosféry doslova mrazilo a potlesk diváků nebral konce. Každý si byl vědomý toho, že viděl něco naprosto nevídaného. A byť ta vizuální složka jednoznačně dominovala, hudebně to bylo stále vynikající, ba možná ještě lepší než před osmi lety v Berlíně. Takové koncerty si člověk zkrátka pamatuje celý život.

Jenže to ještě nebyl konec. Na vedlejším pódiu si totiž rozbalili fidlátka Queens Of The Stone Age a nově kozí bradkou obdařený Josh Homme, který si v posledních letech prošel obviněním z domácího násilí, rozvodem a rakovinou k tomu, měl svým fanouškům rovněž co říct. Škoda jen, že se jako kapela rozhodli pojmout svůj slot víc jako best of a z nové desky nabídli pouze jedinou píseň. Stone-rockerům to šlapalo pěkně, zejména "The Way You Used To Do" zněla při zapadajícím slunci rozvrkočeně, ale na to zůstat do konce to tentokrát nebylo.

O pár set metrů dál totiž hráli Bombay Bicycle Club a ti jsou ještě vzácnější - naposledy se totiž na našich pódiích ukázali před necelou dekádou. Londýnští indierockeři se krátce nato rozpadli a teprve nyní to vypadá, že bychom se od nich mohli dočkat pořádného turné.

V Madridu jim ale bohužel štěstí nepřálo a po problémech se zvukem, které zapříčinily neslyšné orientální aranže v oblíbeném hitu "Feel It", bylo stále hůř. "Abych byl upřímný, nečekal jsem tady tolik lidí, když vedle hrají QOTSA," stihl se ještě přiznat frontman stanu zaplněnému v tu chvíli asi třemi až pěti tisíci lidmi, než nakonec přestala hrát muzika úplně a skupina se musela dočasně poroučet z pódia. Řetěz se podařilo nahodit jen zčásti, očekávaný velký zážitek se tak bohužel nedostavil.

Šanci proto alespoň na pár minut dostal Jacob Collier na druhé z menších scén. Jestli ale jeho následný koncert na Colours Of Ostrava diváky něco naučil, tak je to uvědomění, že k docenění jeho kvalit pár zhlédnutých minut jeho setu na hvězdami nabité akci nestačí. Na současnou superstar nejen jazzové scény je totiž potřeba si udělat čas, náladu a sledovat ji bez nervózního koukání na hodinky. Tady ale muzikant působil jako další důkaz toho, že pro lidi, kteří na festivalech trpí efektem FOMO, Mad Cool Festival prostě není. Ostatně - asi se shodneme, že dávat si kvůli nabitému line-upu první jídlo dne až o půlnoci není úplně zdravé.

A když už je o tom efektu řeč, zmiňme alespoň telegraficky skupinu Night Club. Synthpopové duo z Los Angeles bohužel nebylo možné vidět naživo, neboť se časově krylo s jinými, ale jeho hudba by mohla bavit všechny ty, kteří už pár let čekají na pořádnou desku od Kylie Minogue. Frontwoman Emily Kavanaugh je jí svým hlasem docela podobná.

Jednou z hlavních hvězd na velké scéně byli Mumford & Sons, tedy jedna z nejlepších koncertních kapel na světě. Jelikož je ale během léta bude možné vidět ještě jinde, dostali místo nich po několika skladbách šanci Himalayas. Malý tip - jedete-li na Mumfordy například na Sziget, nenechte si ujít posledních deset minut.

Skoro neznámá parta fungující od roku 2015 zaujala v oficiálním playlistu Mad Coolu tím, že zní jako QOTSA před dvaceti lety, a přidává k tomu frackovitost raných Arctic Monkeys. Je to syrové, naštvané a skvěle to šlape. Publikum si v malém prostoru vytvořilo circle pit, na povel si dřeplo a neurazila ani rocková verze jediného hitu rappera Coolia.

Garážový rock, analog a oldschoolový přístup vlastně ke všemu, to jsou esence úspěchu dua The Black Keys. Ti hned po posledním velkém evropském turné v roce 2011 zůstávali činní pouze sporadicky, protože zpěvák Dan Auerbach se věnoval svým bočním projektům a především produkci pro jiné.

V roce 2019 se ale duo vrátilo s deskou "Let's Rock" a krátce nato vydalo ještě cover album "Delta Kream" a brzy poté i jedenáctou řadovkou "Dropout Boogie". Reakce světových médií na ni ale byly relativně vlažné, a tak páteř setu tvořily letité hity v čele s "Gold On The Ceiling", "Tighten Up" nebo finální "Lonely Boy". Také na ně se mezi jednou a druhou ranní zvedali unavení fanoušci ze země nejčastěji.

Ostatně byla to spíše poslechovka s dlouhými instrumentálními pasážemi bez zbytečných řečí než nějaká nabušená rocková jízda. A překvapivě se docela táhla. Nebyl to ale určitě špatný koncert, jen vidět je v rozumnějším čase by bylo určitě lepší.

Ve třetím a posledním dni se ve Španělsku ukázali například Red Hot Chili Peppers, The Prodigy, Ava Max, Jamie xx, Primal Scream, M.I.A., Kurt Vile & The Violators, Liam Gallagher, Years & Years, The Rose, Sylvan Esso, Picture This nebo The Hu. Reportáž z něj očekávejte na musicserveru v sekci Naživo už brzy.