Kapela Kofe-in prošla od první desky slyšitelnou hudební proměnou - od výraznější elektroniky se dostala ke kytarovým písničkám. Důkazem je EP "KFN" a hned úvodní "Troja". Té dominují nakouřené kytary. Za vším hledej ženu, i tak by se dala shrnout pointa. Opírá se o věčnou studnici inspirace - vztahy. Pro mužskou formaci jde pochopitelně o časté téma.

Textařsky se na pátém počinu skupiny podílel krom frontmana Jana Kunzeho Miroslav Černý. Navázali tak na dlouholetou spolupráci, stejně jako v případě producentského dohledu Armina Effenbergera. Za hudbou stojí především frontmanův bratr Petr Kunze, který je takovou šedou eminencí sestavy.

Za zmínku stojí obal. Jednoduchý, snoubí tajemno s krásou a mystičnem. Les v mlze v sobě skrývá divokou nádheru i tajemství. Z něho vykukují obrysy názvu desky. Velmi vkusně udělané. Vypadá to geometricky, prostorově, ale i jako jin a jang novodobě.

Nejsilnější položkou ípíčka je pro mě duet "Nalézám tě ve stopách" s Kaczi, která pochází ze stejného kraje. Hlasy k sobě krásně zapadají. I když skladba zní obyčejně, vytváří sympatické pnutí. Čiší z ní optimismus - naděje, že na každého čeká láska v podobě druhé polovičky, spřízněné duše, po čemž toužíme všichni.

Osobně mi to minialbum přijde takové potemnělé, syrové. Ale to bude tím, že témata jsou vážnější a je zde více pomalých věcí než rychlejších. "Zatmění" je posazená pořádně hluboko. Je postavená na klavírním doprovodu, ke kterému se přidá saxofon. Ten to v refrénu odlehčí. Jinak na mě píseň působí těžce, byť je o křehkosti bytí a úskalí života.

Každý konec je vlastně nový začátek, hlásá "Malá naděje", melodičtější song doplněný o ženské vokály. Však se říká, že naděje umírá poslední, a je to tak. Měli bychom žít přítomností, budoucností, ne se otáčet za minulostí, tím nic nezískáme.

V této skladbě se může odrážet i to, že zpěvák i ostatní členové jsou již otci. Dcerka a další dítka svým způsobem znamenají naději do budoucna. Na druhou stranu máme nechat život plynout, protože něco ovlivnit nemůžeme a něco ano - je potřeba si zamést před svým prahem, ale nikdo nejsme dokonalý. Je to poselství ze života o tom, že jsme lidi a ne roboti a dělat chyby je běžné.

Kolekci uzavírá song "Protinebe". Ten zavání až středověkem, je mocný a otevřený - každý si do rovnice může doplnit svoji známou neznámou.

V patnácti minutách je toho vmáčknuto tolik, kolik se mnohým nepodaří vměstnat do hodiny. Poeticky zpracované EP jde více do hloubky. To vše navíc podtrhuje Kunzeho podmanivý hlas. Nahrávka vyvolá směsici emocí, které lze rozdělit na poloviny - zní nadějeplně a depresivně. Zatím u mě převládá to druhé. "KFN" ve mně musí ještě uzrát, abych se na ně dívala s větším odstupem a nadhledem, a ne tak těžkotonážně a smutně.