Vydali jste EP pod zkráceninou vašeho názvu - "KFN". Proč? Je to reakce na zrychlenou dobou a na to, že se vše zkracuje? Spíš mi to evokuje jistý druh fastfoodu...

Už dlouho zkratku KFN používáme, tak jsme ji chtěli nějakým způsobem legalizovat. Ve hře byly i jiné názvy, ale pořád se držíme zásady, že by s tím měla souhlasit většina členů kapely. A název "KFN" prostě získal nejvíc hlasů.

Od debutu jste se hudebně proměnili. Od výraznější elektroniky jste přešli ke kytarovým písničkám, jak je například slyšet hned v úvodní "Troji". Čím to je?

Jak se v čase mění a vyvíjejí lidi, tak se také nutně musí měnit i zvuk skupiny. My jsme vždy vycházeli z kytarového soundu, někdy to bylo patrné víc a někdy méně. A je pravdou, že na prvních dvou albech převažovala elektronika.

Čerstvá studiovka mi přijde taková potemnělá, syrová. Zdá se mi to?

Témata jsou vážnější a je tam více pomalých skladeb, takže to tak může působit. I v tom se ta deska liší od předchozích.

Když se podíváme na jednotlivé písně, tak třeba "Troja" - za vším hledej ženu. Opravdu to tak máte? Jsou ženy vaší múzou a inspirací?

Ženy i vztahy mezi muži a ženami jsou základním inspiračním zdrojem, co svět světem stojí. Často jsou vědomým i nevědomým podnětem pro různá mužská konání.

O ženách a nalezení spřízněné duše pojednává i duet "Nalézám tě ve stopách". Je Kaczi vaší nalezenou spřízněnou duší?

S Kaczi jsem se poznal, když jsem měl v Ostravě talk show s umělci "V centru pozornosti". Když potom vznikla píseň "Nalézám tě v stopách", napadlo nás, že by byla pro tento duet ideální.

K tomu je klip plný krás naší země. Kdybys nás měl vzít na své nejoblíbenější místo, kam by to bylo?

Těch oblíbených míst mám spoustu. Celou zeměkouli považuji za úžasné místo a během života chci procestovat maximum zemí.

S tím souvisí i vizuál ípíčka - les v mlze. Jaký příběh stojí za grafikou? Má skrytou myšlenku?

Příroda pro nás byla vždycky důležitá. Les v mlze v sobě skrývá divokou krásu i tajemství. Návrh obalu desky pro nás vypracoval náš kamarád a grafik Michal Puhač a nám se líbil.

Song "Malá naděje" je o tom, že každý konec je vlastně nový začátek. Kdy naposled jsi začínal? Dostal ses někdy do úzkých - ať už se skupinou, nebo i celkově v životě -, kdy sis řekl, že je to beznadějný a dál to nemá smysl?

Naposledy jsem začínal před necelými třemi lety jako ředitel Centra současného umění EPO1 v Trutnově a jako kurátor v Galerii UFFO. Do úzkých jsem se dostal mockrát, ale člověk to nikdy nesmí vzdát. Život je třeba prožít.

"Zatmění" je o křehkosti bytí a úskalích života. Zpívá se v ní: "Světlo nad propastí tančí mezi kapkami, tančí mezi barvami." Mezi jakými barvami se nyní pohybuješ a tančíš?

Ano, píseň je o tom, že život může být krásný i hořký, veselý a někdy smutný. Je to hodně o tom, jak člověk sám vnímá věci kolem sebe. Barvy mého života jsou zářivé a jasné v celém spektru.

Textařsky se na albu podílel Miroslav Černý, který má na svědomí i Abendland. Dovedeš si to představit i bez něj, nebo už s vámi natolik srostl?

Mirek Černý je náš blízký kamarád. Známe se už od střední školy a navzájem se podporujeme a vzájemně sledujeme naše umělecké počínání. Není to taková ta spolupráce na zadání. Jsme opravdoví přátelé, roky prověření, spolupracujeme rádi. Není důvod se rozdělovat a tím pádem ani není důvod přemýšlet o tom, jestli s ním, nebo bez něj.

Za hudbou stojí brácha Petr, tichá síla v pozadí, jak ho sám nazýváš?

Čím je starší, tím píše lepší písně. Důkazem toho jsou nejen desky Kofe-in, ale třeba i koncepční projekt Abendland, kde se mu podařilo napsat celou řadu špičkových songů pro různé interprety.

Přijde mi, že hrajete svátečně. Je to z nedostatku času?

Je to přesně tak. Už nemáme tolik prostoru hrát jako dříve. Kolem druhé desky "Libertin" a třetí "Dobré nebe" jsme hráli i šedesát vystoupení ročně. To už nechceme. Koncertování nás baví, ale není třeba se unavit při nekonečném ježdění po republice. Všichni máme rodiny i další aktivity. S bookingem to nepřeháníme, spíše hrajeme, když nás někdo přímo osloví. Což se pořád děje, takže jsme spokojeni.

Honzo, máš ještě Munroe, vloni jste vydali také EP "Divoké kvítí". Tak mě napadá - hrály někdy obě kapely ve stejný den na jednom pódiu? Nebo to máš rozdělené na fáze, kdy vystupuješ více s jednou skupinou a pak s druhou?

Několikrát jsem hrál s Kofe-in a Munroe na stejném festivalu a ještě k tomu ve stejný den, ale není to úplně ideální, protože je to strašně velký výdej energie v krátkém časovém rozmezí. Poslední roky jsme hráli víc s Munroe než s Kofe-in, právě kvůli tomu času. V Kofe-in je nás šest a sladit všechny harmonogramy je prostě náročnější. V Munroe jsme dva. Domluva je velmi rychlá.

V minulém rozhovoru jsi mi prozradil, že máš srdce bouřliváka. Jak se to projevuje?

Neustále hledám nové životní podněty. Dříve se to projevovalo hodně v tom našem rockandrollovém bláznění po koncertech, aktuálně tu energii směřuji do psaní a cestování do zajímavých zemí, protože tam lze skutečně zažít dobrodružství. Letos se chystám do Afriky, do pouště Kalahari za Křováky a taky do delty řeky Okavango. Historek, ať už z hudebního prostředí, nebo z cest, mám na několik knih.

V plánu je i sólovka. V jaké je to fázi? A proč ses do toho pustil? Zpívání ve dvou formacích tě hudebně neuspokojuje? Nebo je tvoje tvorba z úplně jiného ranku, že ji nemůžeš nabídnout kapelám?

Jde to pomalu, protože nikám nespěchám. Kofe-in, Munroe, autorská čtení i výtvarné umění mě vytěžují dostatečně. Je to spíš takový návrat ke kořenům s lidmi, které mám rád.

Mnohé osobnosti, včetně těch hudebních, jsi zpovídal ve své talkshow. Jak se tomuto projektu daří? Máš nějakého vysněného hosta, se kterým by sis rád popovídal?

Tohle jsem měl hodně rád, ale bohužel jsme talkshow museli stopnout, protože jsem to už nestíhal. Chystali jsme k otevření Centrum současného umění EPO1, což je jedna z největších soukromých výstavních institucí v zemi, středoevropský formát. Jako ředitel jsem měl a mám na sobě obrovskou zodpovědnost za celý ten kolos a musel jsem se tomu věnovat naplno.

Právě před pár dny se uskutečnilo slavnostní otevření tohoto centra. Jak ses k té řídicí pozici vlastně dostal? Mohl bys nás do tohoto projektu zasvětit?

Před skoro třemi lety mě oslovil průmyslník a filantrop Rudolf Kasper, který měl vizi přeměny bývalé prvorepublikové elektrárny na obří centrum umění. Několik lidí mu doporučilo mě. Nejdříve jsem nepředpokládal, že bych se kvůli tomu stěhoval, ale když jsem to viděl na vlastní oči, tak jsem pochopil, že tento projekt je svým rozsahem, ambicemi i možnostmi naprosto mimořádný. Navíc jsem dostal nabídku stát se jeho ředitelem. Někdy vás život prostě nasměruje.

Prohlásil jsi: "Otcovství je boží, jen se to tolik neprojevuje ve tvorbě." Rád bys byl pravý opak, nebo ti to takto vyhovuje a zůstáváš svůj?

Musím říct, že už se to krapet projevuje, ale zatím hlavně v nových básnických textech. Svůj se snažím být pořád, ale člověk se v čase mění a vyvíjí, takže i jeho tvorba se proměňuje.

S tím souvisí tak trochu otázka: umíš i odpočívat? Před lety jsi říkal, že toto vražedné tempo ještě pár let vydržíš, ale pak by bylo dobré ubrat. Už se tak stalo?

Nejradši odpočívám aktivně, cestováním po světě. Už se nemůžu dočkat, až v létě vyrazím do Zimbabwe, Botswany a Jihoafrické republiky.

Aby toho nebylo málo, tak ti před časem vyšla třetí knížka o filozofování nad během života. Máš rozpracovanou další? Případně ještě něco dalšího, na čem pracuješ? Ale to už musíš mít smlouvu ohledně time managementu s ďáblem... (smích)

Mám teď rozpracováno víc knížek dohromady a střídavě na nich pracuji. Taky pomalu připravujeme desku "Jan Kunze a přátelé". Kontinuálně pracuju na nových projektech pro Centrum současného umění EPO1 a také ještě uděláme i videoklip k nějaké další písní z nové desky Kofe-in.