Nazdar, kluci! Tak jsme tady, na tour Avril Lavigne. Jaký je to pocit předskakovat a hrát s hvězdou takového kalibru?

Travis: Je to splněnej sen. Ona je legenda, hrozně ji obdivuju za to, jak dlouho se dokázala udržet na vrcholu. A fakt, že s ní můžeme jet tour a vidět ji hrát její největší pecky, na kterých jsme vyrůstali, a pak si přímo s ní zahrát společně na stagi, je úžasnej. Někdy tomu nemůžu uvěřit a zničehonic se ptám sám sebe: "Jak jsem se tu sakra octnul a co se to kolem mě děje?"

Nick: Je to neskutečně nostalgický pocit. Jak říká Travis, na jejích písních jsme vyrůstali. A když teď máme možnost s ní sdílet pódium, je to parádní a výjimečný pocit. Vlastně bych řekl, že jde o nejvýjimečnější tour, jaké jsme kdy odjeli.

Jako Girlfriends zatím nejste místnímu publiku moc známí. Jak byste se uvedli lidem, kteří o vás slyší poprvé?

T: Jsme ta nejlepší kapela na světě! (smích) Ne, teď vážně. Myslím, že přinášíme energii dřívější scény, řekněme z doby první dekády století. Mám pocit, že něco takového a zároveň svěžího tu chybí. Já i Nick jsme na kapelách typu Blink-182 vyrůstali, takže jsme teď encyklopedie pop-punku. (smích) Není tedy překvapením, že jsme se tuhle muziku rozhodli sami tvořit, chceme tu energii, kterou nám dávaly kapely v našem dětství, předat zase dál. Zároveň se žánr snažíme tak trochu posunout a chceme, aby působil čerstvě. Jsme sami zvědaví, kam se do budoucna posuneme.

Pravda je, že právě touhle dobou se do tvůrčích fází dostávají lidé, kteří byli v té době dětmi, a tím pádem přichází čas oživení toho, co bylo dobré před dvaceti lety.

N: Tak trochu máme pocit, že něco oživujeme. Není našim cílem pop-punk jako takový doslova oživit, ale tři roky zpátky jsme seděli s Travisem ve studiu, nechali jsme ze sebe přirozeně vzejít, co nás zrovna napadlo, a hle - stvořili jsme dílo příbuzné těm, na nichž jsme dospívali. A zvuk Girlfriends byl vždycky přirozeným výplodem našich tvůrčích myslí, nesnažili jsme se cílit na nějaký konkrétní styl. Takže my jsme vlastně nechali sami sebe bez vlivů tvořit a náhodou z toho vzešla hudba velmi podobná té, kterou jsme měli rádi jako teenageři.

Máte pocit, že na scénu přinášíte něco, co žádná jiná kapela nemá?

T: Už jenom fakt, že máme celosvětový úspěch s kapelou o dvou členech, je podle mě dost výjimečný. Ostrouhali jsme celé naše jádro jen na nás dva. Děláme nahrávky, cestujeme po světě a koncertujeme ve dvou lidech. Jasně, máme kolem sebe producenty a úžasnou crew, ale to srdce jsme jen my dva. A na planetě není moc hudebních skupin, které by to zvládly táhnout ve dvou.

N: Souhlasím, ta dvoučlennost je podle mě docela unikátní.

V čem spočívají výhody a nevýhody dvoučlenných kapel?

N: Z kreativní stránky je to určitě jednodušší, protože se nemusí shodnout víc lidí než my dva. Tím pádem je všechno prostší, domlouvání se na detailech jako cestování a byznys nezabere tolik času. Na druhou stranu konkrétní záležitosti nemůžeme rozložit mezi víc členů, protože jsme jen dva, nezávidím šestičlenným kapelám. Myslím, že trend moderní doby vlastně mnohem víc přijímá menší počet členů než větší, pokud zrovna nejsi Dave Matthews.

T: A taky se není za co schovat. Oba dva jsme v centru všeho dění, ani jeden z nás není z ničeho vynechán. Tím pádem musíš vždycky podat maximální výkon, nemůžeš si dovolit vypadnout z formy, protože to za tebe nemá kdo vzít.

Mimo aktuální turné s Avril Lavigne máte za sebou také koncertování s Machine Gun Kellym, Twenty One Pilots i The Black Eyed Peas. To je dost působivé na to, že jako Girlfriends existujete teprve tři roky. Jak se vám to povedlo?

T: My jsme oba měli své vlastní projekty už v minulosti, takže jsme nasbírali dost zkušeností a naučili jsme se chodit v hudebním byznysu. Spousta lidí si založí kapelu, která je třeba úspěšná a možná vydají chytlavý song, ale pak se nedokážou prodat živě, nejsou obeznámení s procesem na turné. Nevědí, jak s tím úspěchem naložit. Nick a já jsme dlouhou dobu pracovali v backgroundu spousty úspěšných umělců, ale i my jsme začínali s malými dodávkami a špinavými hotely. Tohle všechno jsme ale dělali s vědomím, že jednou chceme, aby nám zavolali špičkoví interpreti, že nás chtějí k sobě. A stalo se, teď jezdíme s Avril a jsme připraveni lidem naservírovat tu nejlepší show na světě!

Takže podle vás je to o zkušenostech a sebevědomí?

T: Stoprocentně. Myslím, že já i Nick máme dost obojího. Je to něco, co si nemůžeš koupit, ani tě to nikdo nemůže naučit. Musíš si to získat a vydřít a my jsme si to sakra vydřeli.

N: Určitě je ale víc důvodů, proč se nám podařilo vyletět takhle rychle. Já mám label se svým kámošem Johnem Feldmannem, který je zároveň skvělým producentem, dělal třeba na deskách Beartooth, Blink-182 nebo právě Avril Lavigne. S ním jsme si hodně rozuměli při tvorbě našeho prvního a druhého alba. A Travis má pro změnu pořad MTV Shows. Navíc mám studio, to taky spoustu věcí usnadní.

Čerstvě máte venku EP "Over My Dead Body". Proč se jmenuje právě takhle?

T: EP hodně odráží pocity, které se týkají rozchodů, bejvalek, toxických vztahů a podobně, proto ten název. Obsahuje spoustu pomstychtivosti a je tak trochu drzé, takže název skvěle sedl k náladě nahrávky. Makali jsme na něm s producentem Andrew Goldsteinem. Jelikož už máme venku dvě alba, chtěli jsme udělat změnu a vydat kratší ípíčko, na kterém prostě dáme fanouškům možnost slyšet novou muziku z našich hlav.

Když zmiňuješ bejvalky, jeden song z EP se jmenuje "Life’s a Brittany" a zpíváš v něm, že "život je děvka, jeho jméno je Brittany". Takže kdo je ta Brittany a proč ji takhle oslovuješ?

T: Já ji tak neoslovil, ne přímo! (smích) Je to jedna moje dávná bejvalka, ale v tomhle případě nejde ani tak o konkrétní osobu, jako spíš o pojem bejvalka jako takovej. Může to být kdokoliv, můžeš si místo ní představit kohokoliv, kdo ti kdy v životě nějak ublížil.

A co Nick, ten v tomhle songu vidí koho?

N: Vlastně žádnou svou bejvalku. Ten text je takovým typickým představitelem Travisova stylu psaní, obsahuje hodně oxymoronů a kontrastů, to se mi na něm líbí. Zároveň je to spin-off k songu "Jessica", který jsme nahráli už dřív. Přemýšleli jsme, jestli píseň znovu nepojmenovat po Jessice, což by ji vytočilo, ale nakonec jsme se rozhodli pro "Life’s a Brittany".

Co se mi na EPčku líbí asi nejvíc, je jeho obal. Mohli byste vysvětlit, co na něm vlastně vidím?

T: Je to domeček pro panenky, který se rozpouští. Celý svět, který jsme okolo "Over My Dead Body" postavili, je založen na těchto panenkách. Týká se toho i titulní píseň, jmenuje se "Plastic". Myslím, že jak artwork, tak jednotlivé písně krásně onen svět vykreslují. Chtěl bych repliku toho domečku u sebe doma. (smích)

Zmínili jste dva různé producenty, oba to jsou zkušení veteráni. Jaké to je pracovat s někým, kdo má ohromné zkušenosti v daném žánru, ale zároveň vás může lehce odvádět od vašich vlastních nápadů a myšlenek?

N: Producent je podle mě jako třetí člen kapely. Minimálně John Feldmann jím byl určitě. Dobrý producent je podle mě ten, kdo se dokáže napojit na svoje klienty a vytáhnout z nich maximum. Feldy je v tomhle skvělý, nemění nijak zásadně naše vlastní nápady, ale prostě nás přiměje se nad nimi zamýšlet, dokud si jimi nejsme stoprocentně jistí. Na druhou stranu ale umí poznat, když máme spásný nápad, a s tím pak pracujeme, takže ho nezničíme zbytečně přehnaným přemýšlením. A taky je rychlý!

T: Mezi producentem a muzikanty je dávka vzájemného respektu. My jsme k němu přišli z nějakého důvodu. Chceme spolupracovat, ne se hádat o nápady. Takže si společně nastavíme cíl, kterým je napsat co nejlepší songy. Co se Goldsteina týče, zmíněný song "Life’s a Brittany" vznikl z toho, že jsem si jen tak ze srandy říkal náhodný slova a on na to "To je dobrý, pokračuj," a byl z toho song. Já chvíli myslel, že to je hloupej nápad, ale on mě přiměl o krok couvnout, zamyslet se nad tím a já si uvědomil, že to je vlastně nápad skvělej.

Už máte představu, s čím byste chtěli přijít příště?

T: Napíšeme deathmetalový album.

Na to byste si troufli?

T: To si piš! Dvojšlapka a je to! Ale teď vážně, co se budoucnosti týče, snažíme se prostě vždycky napsat lepší písně než ty předchozí. Zamýšlíme se, co by naši tvorbu asi tak mohlo posunout na další úroveň, a snažíme se, abychom překonali sami sebe. Nechceme totiž udělat dvě stejné nahrávky.

Jo, death metal by v tomhle případě byl asi ideální.

T: Máš pravdu! (smích)

Už jste někdy byli v Praze?

T: Ne, jsme tu poprvé.

A co na ni říkáte?

N: Praha je skvělá, je to jedno z nejbláznivějších, nejskvělejších, ale i nejčistších měst. Máte možná nejzajímavější architekturu, jakou jsem kdy viděl. Fascinují mě všechny ty věže.

T: Některé z těch budov mi připomínají obal "Over My Dead Body".

N: A taky se mi líbí, že hrajeme v hokejové aréně, zbožňujeme hokej!

Tak to jste tu správně! Komu fandíte?

N: Anaheim Mighty Ducks.

T: Taky tak. Občas chodím na zápasy LA Kings. A taky fandím Colorado Avalanche.

Autorem rozhovoru je Dominik "Dom" Šidlo.