Když má dlouhohrající nepunková deska v roce 2003 jen 34 minut, zaslouží si odbýt jen přiměřeně kratičkou recenzí? Záleží na tom, jaká ta deska je. Kdyby byla ještě bez hudebních nápadů, odfláknutá a protivná, pak by se dala odbýt pěti větami a trapným počtem bodů. Ale to si sympatická mladá paní Cerys Matthews, zpěvačka byvší Catatonie, se svou prvotinou "Cockahoop" opravdu nezaslouží. Uchystala totiž něco milého a třeba se řídila rčením (bohužel často zapomínaným), že je třeba v nejlepším přestat, proto tak skromná stopáž. I tak se dá na "Cockahoop" najít nejeden hezký okamžik.

Pokud znáte aktuální album švédských The Cardigans ("Long Gone Before Daylight"), máte s identifikací "Cockahoop" napůl vyhráno. Obě desky jsou jemně poprášeny countryovým pylem, tvoří je především poklidné melodie a shoda se najde i v podobných hlasech zpěvaček. Na rozdíl od Niny Persson se ale Cerys Matthews drží více při zemi a v očích jí plápolají uličnické plamínky. Když zpívá píseň "Louisiana", jako by se podobala Pipi dlouhé punčoše a veselá píseň láká k přeskakování kaluží někde na výletě. Její hudba je též dřevnější a tradičnější díky bohatému použití akustických nástrojů. Vždyť se nahrávalo v Nashville!

Hudba amerického jihu se organicky proplétá s tradicemi ostrovů na druhé straně Atlantiku (velšky zpívaný tradicionál "Arglwydd Dyma Fi"). Nejlépe by to těmhle písničkám slušelo někde v hospůdce u sklenice irského piva. Pravda, i když přímo pijácká píseň "Chardonnay" se váže k vínu. Cerys zpívá někdy až šramlovité popěvky vtipně okořeněné dechovou sekcí jako ve skladbě "If You're Looking For Love". Z líbivého zamilovaného popíku "Only A Fool" Cerys ladně propluje opět do krčmy a do francouzštiny v kratičké písni "La Bague". Při "Gypsy Song", kde díky nakřáplému zpěvu připomene snad až Janis Joplin, už chybí jen se chytit kolem ramen a pohupovat se do rytmu s půllitrem v ruce. Není pak lepšího konce než gospel "All My Trials".

Při "Weightless Again" mne napadlo, že by si Cerys dobře rozuměla s Markem Knopflerem, soudě podle jeho poslední desky "The Ragpicker's Dream", která má přesně tu stejnou melancholickou atmosféru kdesi od mississipské delty. A v poslední době již poněkolikáté jsem si řekl, že mám štěstí na radostné desky, kde čert vzal komerční kalkul a urputnou snahu o modernu. Potěšení, pohoda.