Švédská metalová invaze do Česka je kompletní. Po podzimních koncertech The Halo Effect, At The Gates a In Flames zakončili sérii svým dlouho očekávaným návratem poslední z göteborské školy, neúnavní Soilwork.

Hned na úvod musím upozornit, že celý report bude podaný očima člověka, který na Žižkov vyrazil výhradně na tuhle bandu. Obě kapely ale jedou šňůru jako rovnocenné kombo se stejnou časovou dotací pro své sety. Není to tedy tak, že by jedni předskakovali druhým.

Večer v natřískané Akropoli odstartovali američtí Wilderun. Jejich progresivní metal evokoval sólovou tvorbu Devina Townsenda v kombinaci s Gojirou a podobné vibrace šlo slyšet i ve zpěvákově hlasovém projevu. Rozhodně to byl příjemný úvod programu.

Na Soilwork jsme v rámci samostatného, nefestivalového koncertu čekali opravdu dlouho. Asi tu byli i později, osobně jsem s nimi ale měl první rendez-vous právě v Akropoli, a to už v prachem zapadajícím roce 2007.

Skupina mezi tím vydatně proměnila sestavu, ale hlavní držák je stále pevně u kormidla. Frontman Björn "Speed" Strid nejen že evidentně nestárne, ale díky retro soft rock vedlejšáku The Night Flying Orchestra se vyzpíval ještě na lepší úroveň než kdy dřív.

A nutno uznat, že naživo si to dal skutečně na pána! Snad od koncertu Korn jsem neslyšel tak precizně odzpívaný koncert, na kterém opravdu nepoznáte rozdíl proti studiovce.

Setlist naopak možná trošku zklamal nejstarší fanoušky formace, kteří by marně hledali na menu položky z průlomových desek "Natural Born Chaos" a "Figure Number Five". Je to ale pochopitelné. Soilwork totiž rozhodně nežijí z historie a pravidelně nás zásobují novými alby. Ta sice o něco změnila zvuk směrem k tradičnímu metalu, ale hudebně jsou stále plná nápadů. Muzikanti tak většinu setlistu sebevědomě postavili právě na nahrávkách z poslední dekády.

Nejnovější počin "Övergivenheten" byl dokonce zastoupen hned pěti songy. A tyhle chlápky to i po čtvrt století na scéně pořád baví. Úsměvy, proslovy zpěváka Speeda (včetně výzvy, jestli si někdo troufne zopakoval názvy skladeb ve švédštině :-) ), prostě vřelost sama a poctivé řemeslo k tomu.

V sále však bylo bohužel zastoupeno převážně ryzí deathmetalové publikum, a tak po pár prvních písních plocha Akropole povážlivě prořídla ve prospěch přilehlých barů klubu. Kapela tak dohrávala před poloprázdným sálem. Tak se prostě nedoceňuje kvalita a dobré melodie.

Na závěr ještě pár slov k headlinerům Kataklysm. Určitě to nebyla nuda. V porovnání buď s osmdesátkovými dřevními zástupci žánru nebo naopak sypači brutal death metal odnože tady byl prostor i pro časté střídání tempa, melodické vyhrávky i sóla a některé kousky dokonce připomínaly staré dobré Parkway Drive.

Přesto osobně v tomto případě zůstanu u jednoho dostaveníčka a řady skalních fanoušků této populární kanadské skupiny nerozšířím.