Albert Černý, to je takový český Conor McDavid. Nikdo nepochybuje o jeho mimořádném talentu, který se rodí jednou za generaci. Snad všichni ho mají rádi a drží mu palce, aby se jednoho dne stal hvězdou i na mezinárodním poli, a nikdo nemůže popřít, že pro to dosud udělal téměř všechno, co bylo v jeho silách. S momentálně nejlepším hokejistou planety ho ale spojuje obrovská smůla, která se od něj ne a ne odlepit.

Dodneška mu lidé připomínají, že nejlépe nakročeno měla jeho první skupina Charlie Straight, od jejího rozpadu se ale Lake Malawi nějak nemohou dostat mezi elitu. A fanoušci i hudební pisálci nepřestávají připomínat, že za to může z velké části i slabý autorský materiál, kterým se Albertův nový band prezentuje. Schválně zkuste vyjmenovat třeba pět úspěšných singlů obou skupin a pak si porovnejte, za jak dlouho se vám to podařilo.

Ale pozor, nikdo neříká, že to, čím se Lake Malawi prezentují, nejsou dobré písničky. Jen to bohužel stále nejsou notorické megahity a mimo skalní příznivce skupiny se v Česku a na Slovensku bohužel dostanou málokdy.

A pak tady jsou další komplikace - před rokem jim někdo hacknul facebook, a oni přišli o desetitisíce příznivců, které od té doby znovu pomalu nabírají. Jejich avizovaný megakoncert v O2 universu v průběhu pandemie byl pravděpodobně předčasný a příliš ambiciózní a musel být naneštěstí zrušen. A navíc se zdá, že ani přechod do česky zpívaného materiálu, ani účast v diskutabilních reality show nepřinesly očekávaný boost popularity. Důkazem budiž nová studiovka, která přes své nesporné kvality vyšla v takové tichosti, že i pár měsíců po vydání se kdejaký Albertův fanoušek podiví nad tím, že vlastně má co nového poslouchat.

Ještě jeden klíčový faktor ale vede k tomu, proč jsme v úvodu zvolili příměr ke kapitánovi Edmontonu Oilers. Spoluhráči. Zatímco problém McDavida v NHL spočívá v tom, že plat jeho a jeho kolegy Leona Draisaitla zabírá třetinu rozpočtu, kvůli čemuž v éře platových stropů nezbývají klubu peníze na pořízení kvalitnějších hráčů do zbytku sestavy, u Černého ten důvod není tak zřejmý. Z nějakého důvodu se ale častěji dočtete spíše o tom, kdo další jeho aktuální formaci opouští, a tak i on má momentálně jen jediného spolehlivého kolegu. Pomyslným Draisaitlem je pro něj Jeroným Šubrt.

Pár radostných okamžiků ale v posledních letech přece jen bylo. V Eurovizi se jim dařilo a song "Friend Of A Friend" se zaslouženě stal jejich patrně největším hitem. Načež skupina pochopila, že osmdesátkové synťáky by mohly být její doménou místo dnes už žel ne tolik populárního indie pop rocku, jakým se Albert prezentoval ještě pod starou značkou.

Vydat jako další singl "High-Speed Kissing" se proto ukázalo jako naprosto racionální volba. Podobný zvuk, sdílení mikrofonu s We Are Domi, kteří je na Eurovizi nahradili (mimochodem je to jedna z mála spoluprací, do kterých se kdy frontman pustil), a další sympatický hit s nezanedbatelným počtem zhlédnutí na YouTube byl na světě. A nezapomínejme ani na zazpívaní "Fix You" od Colplay na koncertě Leoše Mareše v O2 areně, to byl taky důležitý moment. A k tomu všemu se také zpěvák v roce 2022 oženil. A dál? Dál je nové album.

Obsáhlý úvod byl potřeba. I náhodní čtenáři, kteří se mezi skalní příznivce neřadí, by totiž měli vědět, jak na tom kapela, v rozhovorech rozebírající svou existenci, momentálně je a jaké životní peripetie ji dovedly tam, kde je dnes. A měli by také vědět, že nová deska se povedla. A to tak, že hodně.

Osmdesátky zůstávají, a to jak zvukově, tak na obalu, kvůli kterému si vzpomenete nejen na předposlední řadovku od Muse, ale i na skutečné legendy, které před zhruba čtyřiceti lety takovéto barvy a loga tiskly na vinyly jako o život. Synth-pop je tedy slovo, které je pro "The Great Video Game Crush" signifikantní. Jen co nahrávka, produkovaná mimo jiné i finskými Los Rollos, začne, okamžitě si vás omotá. Že je to dílo české skupiny, už na rozdíl třeba od posledních MYDY nepoznáte. A jeho první půlka je skvělá.

Instantní hitovky fungují na první dobrou, mají výborné refrény, fajn texty i světově znějící produkci, kterou se u nás prezentuje stále spíše hrstka scény - Lenny a Mikolasem Josefem počínaje a Benem Cristovao a pár dalšími víceméně konče. A to sólo na saxofon v "Joanne" je skvělé a určitě byste ho u takové kapely nečekali. Mimochodem, nenatočil ho nikdo menší než John Waugh, který hraje s The 1975. Potud skvělá práce. Zdánlivě zbývá jediné - dostat to k lidem.

Speciální zmínku si ale zaslouží "Mermaid Surf Club". U této skladby je to kupodivu anglická zpěvačka Abi F Jones, kdo je na Spotify uvedený jako primární interpret. Ale asi je to tak správně, pisatel asi nebude sám, kdo při prvním poslechu zkoumal, jestli už náhodou album neskončilo a nepřešlo na jiné. Tak odlišný kousek to je. Jemný funky rytmus a skvělé předávání mikrofonu tam a zpátky doplňuje pokus o rap a šťavnatý odkaz na Harryho Stylese. Kdybyste si z "The Great Video Game Crush" měli pustit jediný kousek, ať je to tenhle. Tato poloha totiž Lake Malawi ohromně sluší a nezbývá než doufat, že se song dostane i do koncertních setlistů.

Ono je vůbec vidět, jak skvěle to těmto muzikantům funguje, když si pozvou nějakého hosta. A jestliže se teď dle svých slov cítí nedocenění a závidí lepší čísla mladým rapperům, je možné že rozšíření spoluprací s ostatními je ta cesta, po které by stálo za to se vydat. Vždyť na představení se dalšímu publiku, které ani nemusí tušit, že u nás tak šikovnou kapelu máme, není nic špatného. Potom by i těch koncertů mohli hrát víc. Jen ať ta jejich popularita roste organicky.

Ještě je ale nutné udělat něco s jedním faktorem tohoto alba. V jeho závěrečné části totiž skupině mírně dochází dech. A to je u kolekce, která trvá necelých jedenatřicet minut, překvapivé zjištění. "Cindarella Language" dlouho plyne, aniž by se v ní stalo něco zajímavého, zachrání to pak až Albertův rap a sólo na saxofon. Mezihra "You Don’t Have To Say" zní, jakoby ji někdo jen vysekal ze soundtracku k filmu "Drive", tady je ale navíc. A co se band snažil říct v "Supermodel Moves", prodchnuté podivným disco rytmem, zůstává záhadou. Zní to spíš jako taneční remix, bonus, a ne jako regulérní písnička. Což je škoda, protože její úvodní část je moc povedená.

Takže jak teda s tím Conorem McDavidem? U něj celý svět čeká na to, kdy konečně zvedne nad hlavu Stanley Cup. Momentální situace je ale taková, že sám ho urvat nedokáže. A jelikož na tom ledě nevydrží hrát nonstop, sen se mu splní, jen pokud se změní prostředí kolem něj. Sám za sebe už totiž nemá co zlepšovat. Dávno všem kolem sebe ukázal svou výjimečnost. To, co mu nyní schází, je mít kolem sebe kvalitní tým. Než se tak stane, posbírá všechny možné individuální trofeje, je ale možné, že na tu metu nejvyšší nikdy nedosáhne.

A Albert? Ten to má podobně. Jsou-li jeho snem vyprodané stadiony, musí se přestat zabývat vlastními pochybami a... taky kolem sebe postavit kvalitní tým. Mít v sestavě spoluhráče se stejnou vizí, kteří nemají dalších deset důležitějších aktivit bokem. Zamakat na jeho neoblíbeném PR, aby se lidi vůbec dozvěděli, že něco nového vydává. A jak už bylo řečeno, občas u někoho zahostovat nebo si naopak pozvat hosty k vlastnímu nahrávání. "The Video Game Crush" je důkazem, že to funguje. V hudbě problém není, dvojka je o vagón lepší než debut a zdejší výtky jsou jen prkotiny. Je to v tom všem kolem. A v hlavě.