Zazní-li jméno Jan Spálený, na mysli skoro automaticky vytane ASPM, tedy Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, formace, s níž je jméno tohohle bluesového barda nejvíce spojené. Nebylo tomu tak ale vždycky. Ještě předtím než sdružení vzniklo, řekněme v roce 1984, se Spálený vyprofiloval jako skvělý hudební režisér, ale také jako osobitý muzikant. Zaujal svými artrockovými uchopeními básní Vítězslava Nezvala "Edison" a "Signál času" i sólovým albem "Já se tě nevzdám". Na něm už je jasně patrné jeho směřování směrem ke svébytně uchopenému blues.

Ve stejném roce, kdy vznikalo ASPM, se Spálený zavřel do studia ještě jednou sám, jen pod svým jménem bez dodatku. V pražském studiu Mozarteum vznikla kolekce "Asi v tom bude nějakej háček" (vyšla až v roce 1986). Na podzim 2022, v roce, kdy autor tohoto svébytného a nepřehlédnutelného díla z ranku československé hudby 80. let oslavil osmdesátiny, ji v reedici vydal label Supraphon.

Blues lze hrát všelijak, ale málokdo sebere tolik odvahy, aby jej pojal tak originálním způsobem, jako tento pražský rodák. Dovede totiž jít k podstatě, až na dřeň, a toto jádro vetknout do hudebně originálního celku, který se vzpírá jednoznačnému zařazení. Je to trochu bigbít, trochu pouliční blues, trochu jazz, trochu vesnická kutálka - všechno si Jan později přenesl do ASPM. Svébytný zvuk je zčásti důsledkem spojení muzikantů, kteří se ve studiu potkali, a zčásti dílem náhody, když jeden z nich nepřišel.

Na kytaru si zahrála pozdější opora ASPM Petr Kalandra, k němu se přidala, jak o ní později sám Spálený mluvil, rytmika snů v sestavě Jiří Hrubeš za bicími a Michal Pavlíček (z tenkrát zakázaného Pražského výběru), který si zahrál na kytaru a baskytaru, o niž se dělil s Jiřím Veselým.

Prolnuly se tu tak zkušenosti z jazzu, rocku i nové vlny společně s osobitým pěveckým stylem autora a fakt, že se Spálený ujal i celé baterie dechových nástrojů, jež měly částečně nahradit rytmiku dočasně na natáčení nepřítomného Veselého. Nakonec se použilo obojí - basa i basové dechové nástroje. Mnohotvárný výsledek, který se na obalu chlubil tím, že při natáčení nebyly použity syntezátory, tak byl na světě.

Vedle přetextovaných bluesových tradicionálů "Špitál u Sv. Jakuba" a "Blues nádražní ulice" jsou tu na hutném kytarovém riffu postavená "Mý lásky pouťový", složitými basovými figurami nesená "Mezi břehy" i v jádru tradiční bluesovka "Myslím teď na tebe, moje milovaná", kterou zdobí sekané přihrávky kytary... Každá píseň nachází svou vlastní tvář, a jakkoliv jsou aranže a celková zvuková paleta v mnoha ohledech poplatné době svého vzniku, zní album v zásadě nadčasově.

Mohou za to i texty: po pěti od Spáleného a Pavla Vrby, jeden od Petra Kalandry a jeden - k asi nejznámějšímu "Špitálu u sv. Jakuba" - napsal Zdeněk Rytíř. A právě ve slovech je tu otištěna ona podstata blues, tedy sám (ne)veselý život, ale podávaný s nadhledem a jakýmsi básnickým okouzlením. "Kam jsem se to dostal ve světě?" ptá se zpěvák ve stručně nazvané písni "Tak jo". Odpověď, která se vrací v poslední sloce, je jasná: "Mezi pár krásnejch bláznů."

A to se dá v podstatě vztáhnout na celý tento počin (a vůbec autorovu tvorbu). Ti, kteří "mění bojler za altovej saxofon", chlapík vezoucí si na své jawě aceton nebo "pohaslej milovník se střapatou hlavou", to jsou všechno figurky, které v sobě mají ducha pábitelů Bohumila Hrabala. Mají v sobě kouzlo, které šedivému životu propůjčuje jiskru. A Spáleného muzika je z periferie vtahuje do centra dění. Je tu ale i prostor pro niternější přemítání ("Už zrezly bezy", "Stoupá dým", ale i slavný "Špitál u sv. Jakuba), které se opírá o syrovější obrazovost a lyriku, kde už příliš prostoru pro humorný nadhled není.

Poezie obyčejného života či snad pábitelské blues jsou v hudbě Jana Spáleného pevně otištěné a on díky nim už patří mezi českými bluesmany ke klasikům. "Asi v tom bude nějakej háček" je bytostně bluesovou deskou, která ale nepotřebuje prakticky žádné typické prvky žánru samotného. Žádné průhledné dvanáctky, žádné pevně formálně svázané hudební struktury. I díky tomuto neortodoxnímu přístupu výborně funguje i téměř po čtyřech dekádách od vydání.