Jean Michel Jarre s albem "Oxymore" vystupuje z vlastního stínu

Když se ohlédneme několik let zpátky, vychází z nich Jean Michel Jarre jako průzkumník žánrů a nadšenec do současných technologických trendů. Na albech "Equinoxe Infinity" a "Amazônia" ukazoval, jak se jeho tvorba proměňuje, a dokázal, že i v pokročilejším věku může překvapit něčím novým. V tomto duchu se nese i jeho nejnovější počin "Oxymore".

Autor se na něm noří tentokrát do temnějších odstínů, možná vycházejících z apokalyptických počítačových her, případně virtuální reality. Na desce spolupracoval s Pierrem Henrym, který mu poskytl zdrojové materiály, terénní nahrávky, neobvyklé zvuky a instrukce, jak v projektu pokračovat. Když před pěti lety tento svět opustil, našel si v Jean Michel v jeho odkazu nové souvislosti a kolekci dokončil. Nemalou měrou vypomohla i Henryho žena, která Jarremu poskytla archiválie z jeho pozůstalosti, které byly předpřipraveny právě pro toto konceptuální dílo.

První pilíře "Oxymore" vznikly již v dobách, kdy Jean Michel natáčel dvojdílný komplet "Electronica" plný hostů. Odtud možná vychází ono zaměření na industriálněji znějící elektroniku, prvky electronic body music a členité struktury samplingu. Ten si ostatně tento muzikant vyzkoušel i na již zmiňovaném hudebním doprovodu k fotografické výstavě Sebastião Salgada "Amazônia".

V druhé rovině představuje "Oxymore" asi nejexperimentálnější Jarreho dílo za dlouhé roky. Vybočuje v nejednom aspektu - milovníci sférických kompozic rodáka z Lyonu tak budou spíše zklamáni. Hmatatelné prvky jeho rukopisu jsou čitelné i zde, vše je však přemodulováno současnou optikou a zmíněnými vlivy musique concrete.

Místy má výsledek až avantgardní, syrovější kontury. V mnohém jde tato sonická houšť mnohem dále, než jak tomu bylo na dávném experimentu "Zoolook". Použité postupy a přístrojové dávají vzpomenout na začátky a hudební kořeny tohoto čtyřiasedmdesátiletého umělce. Ten zjevně navíc velmi pečlivě naslouchal Pierrovu výkladu a plnil jeho přání.

"Oxymore" již od prvních taktů předehry "Agora" poodkrývá neklidný vnitřní svět, který se dalšími vstupy kompozic zamotává do členitějších odboček jednotlivých témat. "Neon Lips" je chladnou revizí bladerunnerovské poetiky, "Animal Genesis" staví na odkazu robotiky, kratší ruchová vsuvka "Zeitgeist" naopak zkoumá časové roviny.

Tepající monument "Brutalism" posluchače vtáhne do temného podsvětí, kde probíhá nervní a nelítostný souboj mezi gangy bojujícími o holé přežití. I v tomto Jarre tentokráte překvapuje jasnou obrazotvorností a vykreslováním jejich detailů. Závěrečná hymna "Epica" je retrospektivou předchozích minut, je v ní ovšem patrný i jakýsi náznak světlejší budoucnosti a euforických nálad.

Dá se předpokládat, že se v případě "Oxymore" dočkáme ještě souboru alternativních verzí a remixů, které nyní postupně vznikají. Svou pozornost si zaslouží i speciální binaural mix určený pro poslech se sluchátky (je dostupný na streamingových platformách a coby download u fyzických edic). Díky rozvoji tohoto zvukového formátu se týmu okolo Jarreho podařilo vytvořit dokonalý prostorový výjev, v němž tato pulsní symfonie skutečně pracuje na plný plyn a pohrává si každým ruchovým elementem. Tato vypilovaná alternace dokonale vtáhne, stejně jako poctivě vytvořená doprovodná počítačová hra - obojí by v hodnocení získalo ještě o bod víc.

"Oxymore" nabízí nevšední zážitek, zároveň dokazuje, že Jean Michel Jarre ještě neřekl poslední slovo. Důsledně se snaží ve své tvorbě stále posouvat a objevovat nové možnosti. Tentokrát připravil vydařený materiál, který však nemusí každému fanouškovi tohoto francouzského mága vyhovovat. Autor na něm totiž skutečně vystoupil z vlastního stínu a zvukové rutiny. A rozhodně tím překvapil.