Když u nás vystoupila naposledy, byla to ještě úplně jiná doba. V roce 2018 si málokdo uměl představit, jak se světem zatočí pandemie, že nás čeká válka na Ukrajině a že si doma budeme dvakrát rozmýšlet, jestli si v zimě zatopíme. A o Korunní pevnůstce v Olomouci jsme si tehdy mysleli, že to bude nový koncertní svatostánek pro světové hvězdy. Kromě Anastacie tam tehdy hráli i Papa Roach nebo Billy Talent. A taky Emma Smetana. Někdejší předskokanka dnes už čtyřiapadesátileté rodačky z Chicaga tam prostřednictvím coveru "Aicha" tehdy posílala sílu uprchlíkům. Však víte, to bylo přece tehdy společenské téma číslo jedna.

Dnes už je všechno jinak. Nechybělo ale mnoho a mohli jsme na Anastaciu čekat ještě déle. Jen pár dní před pražským koncertem se jí totiž zdravotní potíže vrátily a musela na poslední chvíli rušit tři německé koncerty. Prahu zachovala, ale bylo to asi jen tak tak. Ať už jí ale bylo cokoliv, v páteční večer to nebylo poznat. V české metropoli vystoupila v plné síle, o nemoci se ani nezmínila a žádné přimhouření očí nad nedokonalostmi se konat nemuselo.

Předskokanku si tentokrát dovezla vlastní. Eloise Viola se ale nemusela ani obtěžovat a mohla dál hledat ten den ztracenou náušnici. Hlas měla sice docela pěkný a z dálky byste si jí díky kudrnatým vlasům a špinavé blond mohli splést s Ellou Eyre, nicméně když přišla na pódium a spustila odrhovačku "Sweet Dreams (Are Made Of This)", bylo jasno po první písničce. Živý kytarista potichu puštěné half-playbackové vystoupení ve třpytivých šatech nezachránil. Tohle nepatří ani do kulturáku, natož do O2 univerza. Špatné.

O to víc ale vynikla protagonistka. Jak totiž prozradil už titulek, je to zpěvačka ze staré školy. A to znamená mnohé. Design stage byl střídmý a odpovídal době, ve které vyšlo její debutové album. Což je - a teď si budete připadat hodně staře - už dvaadvacet let zpátky. To - v dobrém slova smyslu - retro vystoupení ozvláštnilo také taneční trio, které si pro každý song přichystalo zvláštní choreografii a tu a tam se do ní zapojila i paní Newkirková, jak zní její téměř nepoužívané příjmení.

Někdejší tanečnice se svou kapelou hrála takřka výhradně hity a ani zdaleka si je nenechávala na konec - "Not That Kind" zazněl jako první, "Paid My Dues" jako třetí a třeba "Sick And Tired", tedy singl, který milují naše rádia dodnes, už jako pátý v pořadí. Nedošlo bohužel na všechny známé songy - "Welcome To My Truth", "Heavy On My Heart" nebo "Piece Of A Dream" by se v poměrně krátkém setlistu neztratily. A to jsme ještě měli původně slyšet "Stupid Little Things", které hrává na celém aktuálním turné, ale zrovna v Praze ho bez náhrady vynechala.

Nicméně to je tak jediné, co jí lze vyčítat - že ten koncert nebyl ještě delší a že se nerozpovídala tolik jako tehdy v Olomouci. Kdo ji tak viděl poprvé až nyní, mohl jen zčásti docenit, jak okouzlující společnice to je a jak vtipná umí být. Takže i když se tentokrát už nepředstavila jako Britney Spears, pořád si ještě dělá srandu hlavně sama ze sebe.

Vtipkovala tak na účet svého věku, omluvila se za poslední přesunutí koncertu, zaflirtovala si s fanouškem Vojtou, bryskně odpovídala křiklounům z publika a ještě se hned ze startu svěřila, že si těch pár dní volna v Praze velmi užila. Vůbec nejvíc ji prý zaujalo, kolik tady v Česku máme psů a že je vodíme i do restaurací. A jelikož ona sama psy taktéž miluje, ledy se mezi publikem a zpěvačkou prolomily raz dva. Důkazem budiž skutečnost, že když hrála asi nejméně známou píseň ze setlistu, tedy "Overdue Goodbye", fanoušci si s ní už spokojeně tleskali do rytmu, jako by to bylo zrovna číslo jedna v Billboardu.

A málem bychom zapomněli - taky perfektně zpívala! Pop, rock, modrooký soul, cokoliv. Nezapomenutelný singl "One Day In Your Life" měl díky jejímu výkonu i po letech šťávu, velké vokální číslo v podobě balady "You’ll Never Be Alone" nemohlo dopadnout lépe, a když po mnoha letech vrátila do setlistu rockový oplodňovák "Everything Burns", který s Benem Moodym po jeho odchodu z Evanescence nahrála v roce 2005 pro film "Fantastická 4", zjihlo u toho srdce nejednoho komiksového fanouška. Byla to sice o poznání měkčí a akustičtější verze než ta původní, ale pal to Human Torch. Sny se někdy plní.

V hale tentokrát uzpůsobené kompletně k sezení zůstalo v nejvyšším patře prázdno a i na ochozy by se vešla ještě minimálně jedna školní třída. Cover Guns N' Roses ale smazal rozdíly mezi účinkujícími a publikem, a tak rázem dole na ploše už neseděl nikdo.

Bylo by skvělé, kdyby i umělci jako právě Anastacia mohli hrát na festivalu typu Szigetu. Tam by si totiž zasloužilá umělkyně většinu těch mladých žab, co se neobejdou bez playbacku, namazala na chleba. Naživo je totiž skvělá a v Praze to znovu dokázala. A ještě se u toho stihla čtyřikrát převléknout, dvakrát se dojmout a od srdce poděkovat. Protože ji to stále zcela upřímně baví a jde to na ní vidět. Kdo by se jí taky po té rakovině divil, že. Zpěv, tanec, vzhled, humor, předávání životní moudrosti... Všechno to zvládla. A pak že to nejde!