Selah Sue patří do O2 areny. Zatím si ale podmanila aspoň Roxy

22.11.2022 16:22 - Jan Trávníček | foto: Čestmír Jíra / musicserver.cz

V den, kdy měli čeští rockoví fanoušci po letech znovu plesat nad genialitou Shinedown, se kvůli zrušení jejich turné hudebním příznivcům nabízely dvě lákavé alternativy. V Lucerna Music Baru křtili desku "V" domácí MYDY, Roxy zase nabídlo belgickou pralinku Selah Sue. Zvolili jsme ji.

Live: Selah Sue

support: Zea
místo: Roxy, Praha
datum: 21. listopadu 2022

setlist: Just Because I Do, Black Part Love, Wanted You To Know, Catch My Drift, Raggamuffin, Right Where I Want You, Always, All The Way Down, Free Fall, Alone, Together, Kingdom, Peace Of Mind, Pills, Fayah Fayah, You, This World

Fotografie je pouze ilustrační, na koncertě jsme neměli fotografa. Pokud pro nás chcete fotit, ozvěte se na e-mail veznik@musicserver.cz.

Proč právě Selah Sue? Protože je vzácnější. Což je novinka - před lety u nás bývala každou chvíli. Ale ty časy jsou pryč, a jelikož tentokrát neměla v plánu zajet si i do Brna, nabízelo by se, zda na ni fanoušci trochu nezapomněli. Přece jen, naposledy u nás hrála v roce 2016 a to už je vážně dávno.

Ten večer jí na stejném místě předskakovala tehdy začínající Emma Smetana a bylo to, ehm, "pěkné". Tentokrát si šťastnou kartu vylosovala Zea. Tu lidé pod videi na YouTube zahrnují komplimenty především kvůli jejímu zevnějšku, jak se ale brzy ukázalo, má i jiné přednosti.

Sympatické je, že Alžběta Ferencová, jak se někdejší účastnice Miss Slovensko jmenuje, na zmíněném koncertě Selah Sue byla taktéž. A jak se nechala slyšet, tak právě díky ní se tehdy jako ještě profesionální tanečnice rozhodla, že zkusí prorazit i s hudbou.

A dobře udělala, protože to, co se svou tříčlennou kapelou vytvořila, určitě stojí za poslech. Debutová deska "Burning Light", která se jmenuje podle stejnojmenné skladby, jež pojednává o hledání světýlka naděje, vyšla už v roce 2020 a doufejme, že ta příští bude alespoň o dvě minutky delší. To aby se mohla probojovat do nominací na Ceny Anděl, protože pro něco takového zkrátka chcete hlasovat.

Její hudba je na pomezí popu a r’n’b a má světový zvuk a ty, drahý čtenáři, si ji najdi, ať na tom svém instagramu zpěvačka dále může sdílet informace o muzice a nemusí tam místo toho prodávat mastičky jako její jiné kolegyně, o což prý stejně nestojí. A ačkoliv se její tvorba řadí k tomu nejlepšímu, co v Česku a na Slovensku vzniká, ona sama se prezentuje velmi sympaticky a skromně, což je pravý opak třeba takové Aiko, která na stejném místě zpívala zhruba před měsícem.

Vymezený čas v tak skvělé společnosti rychle utekl, publikum ale Zeu zahrnulo zaslouženým potleskem. A pokud ona sama nyní čte tyto řádky a přemýšlí, zda zase příště rodičům zalže a bude jim tvrdit, že je všechno v pořádku, byť je sama pořád plná pochyb (tak se k tomu alespoň přiznala v jednom z rozhovorů), rád bych jí vzkázal následující: "Pokračuj v tom, co děláš. Jsi na správné cestě."

A na té je ostatně i Selah Sue. Ta se od reaggae popěvků s akustickou kytarou, s níž před mnoha lety vystupovala třeba i na Rock For People, vypracovala ve všestrannou umělkyni, která je tak skvělá, že by měla na to utáhnout klidně i O2 arenu.

To by se ale musela narodit ve Velké Británii nebo v USA, tedy v zemích, které své koně dokážou protlačit všude, a ne v zaprděné Belgii. S pořádným hudebním byznysem v zádech by její jméno dnes už mohlo být tak zvučné, jako je třeba to od stylově blízké Amy Winehouse. S těmi žánry ale opatrně, protože postupná evoluce dnes třiatřicetileté muzikantky zapříčinila, že se k ní nejvíce hodí ono bowieovské přirovnání k hudebnímu chameleonovi.

Ale ještě než si to vysvětlíme, je třeba vzdát hold její vynikající doprovodné kapele, která hrála fantasticky a ve které jsou navíc i tři parádní vokalistky. A i díky nim bylo zřetelné, že Selah se svou novou deskou "Persona" poskočila hudebně na další level.

U úvodní "Just Because I Do" to ještě tolik vidět nebylo, navíc sama protagonistka zůstala většinu písničky ještě skrytě zpívat ze zákulisí, ale jak jsme se setlistem propracovávali dopředu, bylo znát, že tady se od toho posledního vystoupení makalo.

Osobně bych jiné hudební styly nepotřeboval a úplně by mi stačily jen balady. Ale i když na oblíbené folk-soulové "Summertime" nebo "Fear Nothing" (byť tady jsme byli blízko a rodačka z Leefdaalu zalhala, když tvrdila, že to nikdy živě nehrála) nedošlo, i tak to byl skvělý koncert. Vlastně ten úplně nejlepší, jaký kdy v našich končinách odehrála.

"Right Where I Want You" zpívala jako něžnou, opakující se mantru jen se svými vokalistkami, pak ale přešla do pomalé "Always" a to bylo číslo večera. Nakřáplý hlas vytvářel nenápadný a přitom silný tlak, a tak se pronikavě dostával do srdcí posluchačů, jejichž tváře se přitom zalévaly slzami dojetí. Člověk ale u toho výkonu musel být na místě přítomen, aby ho docenil, ve studiové podobě tak mrazivý není.

To ale pro tuhle ženu platilo vždycky. Na deskách neoslní, naživo už ano. A ukázala to během hodinu a půl dlouhého setu hned několikrát. Například "Free Fall" je typ písně, které si na albu ani nevšimnete. Naživo se ještě před ní muzikantka převlékla do saténového županu se vzorem kočkovité šelmy a spolu s vokalistkami předvedly, jak by to asi vypadalo, kdyby se Destiny's Child daly dohromady a zase byly čtyři. A basák s kytaristou jim k tomu ještě parádně zasólovali.

O "Together" Selah zalhala, že ji ještě nehráli, přitom ji zpívala před měsícem a půl například v domovské Belgii. To ale nevadí, protože takovou funky hymnu jako od Marka Ronsona a Bruna Marse, navíc ještě s parádním tanečním číslem, jsme v Praze dlouho neslyšeli. V "Kingdom" se pro změnu zakoplo o gospelové tleskání a brzy nato zpěvačka ukázala, že umí rapovat jako M.I.A.

Možná vůbec největší překvapení ale čekalo na fanoušky při skladbě "Pills", která uzavírala hlavní část. Singl z nové studiovky pojednává o depresích a oblbovácích, které kvůli nim autorka baští, aby se z toho nezbláznila. Naživo se ale proměnila znovu, tentokrát v Robyn, a zremixovanou píseň dovedla do roztančeného finále s další vyvedenou choreografií.

Na přídavek si stoupla na pódium sama a jen se španělkou předvedla nejprve "Fayah Fayah", což je song o akceptování sama sebe, který napsala ve svých dvaadvaceti letech. A jak se svěřila, tak ani o jedenáct let později se v té snaze o moc dál neposunula. A pak dala další baladu, tentokrát "You", která je o jejím malém synovi, a opět to bylo nádherné pěvecké číslo doplněné o citlivou hru na klavír, v němž dojala i samu sebe.

Nakonec se ve finální "This World" proměnila znovu. A podobně jako třeba často jamujícící Red Hot Chili Peppers protáhla stopáž svého průlomového hitu na dvojnásobek.

A jakkoliv její čísla byla náročná a leckterá její kolegyně by si na nich vylámala zuby, ona do toho dávala všechno a ještě se přitom nepřestávala usmívat a děkovat v češtině na všechny strany. A ať už se pomyslně transformovala do kohokoliv, zůstávala přitom pořád sama sebou. Obdivuhodný výkon. Kdyby kterákoliv domácí popová zpěvačka chtěla ukázat, jak má svou show posunout na další level, nechť je jí Selah Sue inspirací. Takhle má vypadat jeden z kandidátů na koncert roku.


NÁZORY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY