Sting sice vloni vydal velmi dobře přijaté album "The Bridge", nicméně obvyklé kolečko deska - koncertní turné na ni navázané se v tomto případě nekoná. Program, se kterým jednasedmdesátiletý britský muzikant objíždí svět, je postaven na výběrovce "My songs" a je to čisté fanouškovské potěšení prakticky bez ambice prezentovat novou tvorbu, nakonec se ale tři písně z novinky do programu vešly.

Shodný s nedávným koncertem ve Slavkově byl i předskokan, i tady Stingovi zahříval pódium jeho syn Joe Sumner. "Geny ani lopatou neumlátíš." Naše rodinné rčení se v tomto případě hodí na výbornou. Zavřít oči a člověk by si myslel, že na jevišti stojí sama hlavní hvězda večera. Ono si to, upřímně, šlo chvílemi myslet i s očima otevřenýma, podoba vizuální byla nezaměnitelná.

Půlhodinový set byl trochu narušovaný opozdilci hledajícími místo (na své konto musím sebekriticky přiznat, že jsem ho tentokrát hledal i já), nicméně svými přímočarými, ale energickými písničkami Sumner bavil výborně.

Muzikanti - na rozdíl od diváků, očividně - přesnost ctí. Začátek Stingova vystoupení byl ohlášený na tři čtvrtě na devět a skutečně tak začal. Rodák z Wallsendu zvolil poněkud netradičně mikrofon připevněný k obličeji, což celému koncertu přidalo na dynamice. Mohl se tak pohybovat po střídmém jevišti a přirozeně interagovat s publikem i ostatními členy bandu. Jen párkrát si sedl na barovou stoličku, odehrál na ní například závěrečnou "Fragile", jedinou píseň (mimochodem věnovanou Ukrajině a ženám v Íránu), na kterou vyměnil basu za akustickou kytaru.

Set zahájil silný tandem "Message In The Bottle" a "Englisman In New York" (s výborným sólem na harmoniku) a nastolil atmosféru. Zpěvák, hlasově stále ve skvělé kondici, vyzobával ty nejsilnější songy z obou částí své kariéry a prostě bavil. "Every Breath You Take", "Roxanne", "Fields of Gold", "Brand New Day", "If I Ever Lose Your Faith In You"… Tenhle pán má z čeho vybírat.

Samotná dramaturgie nikterak nepřekvapí a může už působit trochu rutinně, samotné podání ale rozhodně rutinně nepůsobilo. Podstatnou roli v něm totiž hraje i charisma protagonisty, k němuž jako by se těch sedm křížků na krku ani nehodilo. Vyzařuje z něj pozitivní energie, radost z hraní, pocit, že tam diváci nejsou pro něj (že, pane Claptone?), ale on pro ně, se srdcem na dlani.

A pak jsou tu samozřejmě ty písničky: ty novovlnně vyosené "Spirit In The Material World" i ten čistý, aranžérsky perfektně zmáknutý chytrý pop, který se nebojí vstřebávat všemožné vlivy (blízkovýchodní "Desert Rose" budiž jediným příkladem za všechny). Vše navíc znělo - na chronicky problematickou O2 arenu - zvukově nadprůměrně dobře.

Stingovu pražskému vystoupení možno vyčíst ledacos, hlavně tedy sázku na jistotu. Šlo by mávnout rukou, že muzikant rezignoval na novou tvorbu a minimálně na koncertech jede na setrvačník. A nakonec, vadí to? Tentokrát hlavně rozdával radost. A to je něco, co se prostě počítá.