Zpěvačka Skin se už jako předačka (nebo je lepší "frontwomanka"?) kapely Skunk Anansie nedala jen tak přehlédnout. Vysoká, hubená, černá, inteligentní žena s nezaměnitelným vokálem, s otevřenými, často politickými texty, podpořená rockovým zvukem kapely - tak vypadali a zněli v letech 1994 - 2001 Skunk Anansie. Ale i dobře fungující parta se může rozpadnout, neustálé koncertování si vybralo daň, a tak se Skin vydala na sólovou dráhu.

Jak sama na svých stránkách přiznává, připravit první sólovku "Fleshwounds" nebyl lehký proces. Chtěla se vrátit ke své silné stránce, psaní textů a zpěvu, na rozdíl od komentářů ke světu ve Skunk Anansie se nyní obrátila do svého nitra. Texty jsou o "mentální nemoci zvané láska, jejích mnoha podob a neurčitých oblastí... abychom byli šťastní, dostáváme se do mnoha nepříjemností, a deska má toto dokumentovat...". Z hlediska hudby chtěla složit jednoduché klasické skladby s pěknými melodiemi a ty spojit s temnějšími texty.

Tolik záměr. A výsledek? Skoro vše výše řečené se jí a dalším spolupracovníkům podařilo. Jenže v tom se zároveň skrývá malý problém. Z více důvodů se nezdá příliš jasné, proč označuje desku za takový přelom a "hodně jinou, než jsem dělala předtím". Ačkoliv se rozešla se spoluhráči z kapely, její partner (Lee Aron) pro skládání hudby zůstal, a tak nedošlo k výrazné změně repertoáru. A pokud ano, tak hlavně v tom, že skladby jsou mnohem "tišší", klidnější. Což se dá vzhledem k tématu částečně pochopit, ale kvalitám jejího hlasu prostě sluší aspoň trochu naštvanosti. Na desce spolupracovala s mnohými hosty (např. mixoval Ken Nelson, spolupracovník Coldplay, jednu skladbu spolusložila s Guy Chambersem, ex-spolupracovníkem Robbieho Williamse), ale v charakteru skladeb to není příliš poznat. Deska je uceleným celkem, což není špatně, ale ke konci už poněkud uspává, a to je to poslední, co bych od Skin čekal. A už vůbec nechápu snahu soustředit se na zpěv, jako kdyby to v předchozí produkci nebylo možné. Naopak, v ní mohla lépe prostřídat různé polohy.

Aby nedošlo k nedorozumění - deska je velice kvalitní rockpop/poprock. Elektronika v úvodní "Faithfulness" připomene spolupráci s Maximem, v singlu "Trashed" skladbě také dodá temnější podklad, v refrénu dost připomene poslední "skunkovou" desku. Po zpomalení ve třetí písničce se v následující "Listen To Yourself" nejvíc připomene její předchozí učinkování, jako jediná z desky se dá označit za rockovou, díky výrazné base a výjimečně tvrdší kytaře. Pak už se deska pohybuje na podobné klidné bázi, přijde ke slovu hlavně piáno a zvuk španělky. V některých případech ("The Trouble With Me", "I'll Try") je ze šedi romantického průměru vytahuje pouze přesvědčivý zpěv Skin. Ale že jednoduchost není na závadu, dokazuje pouze na piánu a elektronických ruchech postavená "You've Made Your Bed". O textech už byla řeč, karamboly lásky má Skin prožité a umí o nich napsat.

Zdá se, že Skin to takhle chtěla, i z obrázků v bookletu se dá brát tahle deska jako dospění, přerod z naštvané holky v mladou dámu. Nutno ocenit, jak Skin odhalila svůj vnitřní svět, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že si měla trochu té rebelie ponechat i v muzice, ne jen v textech. Na tom stárnutí a s tím spojené změně projevu něco bude, je třeba to vzít na vědomí. Ale pro romanticky založené, kterým nestačí uplakané boybandy a cukrkandlový Elton John, je tahle deska výborná volba.