Tohle spojení může na první pohled působit překvapivě, ale opravdu jen na první pohled. Osobitá zpěvačka, která svým debutem "Pustvopol" z roku 2016 uhranula nemalý počet posluchačů u nás i v zahraničí (čímž nemyslím Slovensko), studovala klavír a kompozici na konzervatoři, skladatelství později i na bratislavské Vysoké škole múzických umění a v určitém období svého života se chystala na dráhu klasické hudebnice.

O překvapivý krok se nejedná ani z druhé strany, Jihočeská filharmonie se podobným fúzím věnuje dlouhodobě a v letošní sezóně má celou crossoverovou koncertní řadu, jejíž součástí je i spolupráce s jazzmanem Jurajem Bartošem nebo artrockovou kapelou Maraca. Z toho vyplývá, že se do podobných projektů nepouští s vidinou nalákání nových návštěvníků na známá jména, jak se často stává.

Překvapivěji může působit volba repertoáru. Na zmiňovaném debutu "Pustvopol" se Katarína Máliková obklopila šestihlavým ansámblem hudebníků s klasickou průpravou, a úprava pro velký orchestr by se tak přímo nabízela. Jak už ale napovídá název akce, nezaměřili se jeho iniciátoři na skladby z debutu, ale na druhou a zatím poslední řadovku "Postalgia" z roku 2019. Ta se přitom od debutu radikálně liší, je do velké míry sólová, mizí tu folklór a smyčce, primát tu hraje někdy až surová a sporá elektronika a autorské písně, mapující temné kouty autorčina nitra. Přepsání jednotlivých songů do orchestrální podoby, které v tomto případě nutně znamenalo jejich výraznou proměnu, se ujala sama Máliková.

Zmiňovanou temnotu původní nahrávky se podařilo propsat i do vystoupení s Jihočeskou filharmonií pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Odráželo ji už pojetí scény - na zpěvačku mířil rudý reflektor, který jí dodával až démonické vzezření. To ještě přiživovalo využívání někdy až galásovsky vypjatého vokálu úctyhodného rozsahu (doplňovaného někdy i různými efekty) a často i podobně vygradovaných orchestrálních partů. Zvláště závěrečné katarzní "Rozhodnutie" působilo svým ukázkovým postupným zahušťováním zvuku jako pomrknutí k Ravelovu "Boleru".

Jednotlivá slova v celkovém zvuku spíše splývala, silné emoce ale byly srozumitelné dokonale. Výsledek byl tedy často zimomriavkový, nejvíce asi v případě skladby "Čierna šelma", která působila opravdu až nepříjemně drásavě. Jako určité vítané odlehčení v tomto kontextu působila píseň "V dome", melodicky asi nejvýraznější položka alba, jejíž symfonická verze nepostrádala ani dávku hravosti.

V tomto ohledu je třeba zmínit také přídavek ve formě jediného ohlédnutí k "Pustvopolu", osobitou úpravu dětské lidovky "Týnom Tánom" (respektive "Dínom Dánom"), ze které dýchala bezstarostnost (například díky krásným pizzicato momentům) a jejímž provedením muzikantka na svou stranu dostala i nepřipravenou část publika z řad abonentů filharmonie.

Rodačka z Horehroní mezi skladbami prakticky nemluvila, což mělo jistě pozitivní vliv na plynulost koncertu a prožitek z něj, na druhou stranu teď není jasné, jestli se jednalo o jednorázovou akci (což by byla škoda), nebo zda bude mít tato spolupráce pokračování. Ať už ve formě dalších vystoupení nebo jako nahrávka. Večerem "Postalgia Symphonic" každopádně Katarína Máliková opět potvrdila, že patří mezi nejpozoruhodnější osobnosti (česko-)slovenské scény a její další kroky je záhodno sledovat, ať už povedou jakýmkoliv směrem.