Minulé album Kelly Family "La Patata" mi připravilo menší šok, protože stejně jako davy svých vrstevníků jsem tuto rodinnou kapelu při jejich obrovském boomu v devadesátých letech nemohl vystát, a aktuální album přineslo hodně povedený pop. Nyní se od nich alespoň trošku trhl Paddy Kelly a natočil sólovku "In Exile". A ačkoli není úplně špatná, po celou hrací dobu se nad ní vznáší jako opar jediné slovo - proč?

Vždy jsem chápal sólové desky jako šanci ukázat, že v interpretovi dřímají i jiné hudební nápady než ty, které předvádí ve své domácí kapele, případně alespoň písničkový přetlak. Paddy ale na své sólovce zní hodně podobně jako rodinná skupina, občas se vyskytnou i ony proslulé sborové refrény. Podle informací na jeho oficiálním webu písničky na desku vznikaly několik let, ale poznat to na nich není. Mezi nejlepší kousky jednoznačně patří rockovější nahrávky jako "Money Making Machine" či "No Fuzz, No Buzz, Back To Rock'n Roll", kde Paddy s kolegy řádně hrábne do strun a ukáže, že i tvrdší poloha mu sedí. Ovšem s tou tvrdostí to samozřejmě není až tak žhavé, Dalším zajímavým kouskem je irskou melodikou prodchnutá "Knick-Knack-Paddy-Wack". Většina ze zbytku skladeb však představuje poměrně bezkrevný pop, sice nahraný živou kapelou (mašinky Paddy asi nemá moc rád), ale těžko říci, zda je to klad. A když tempo zvolní, tak je to až na "Search For Truth" hodně velká nuda.

Paddy Kelly natočil dost zbytečné sólové album, které sice v několika skladbách dá poznat, že má rád i rockovější nahrávky, ale vcelku by se většina repertoáru nahrávky bez problémů vešla pod křídla Kelly Familly a nic by se nestalo. A možná by rodinní příslušníci vymysleli pár lepších melodií či aranží. Takhle Paddy natočil poměrně slabé, i když na druhou stranu ne špatné album. Jen je jeho velká část nudná a nevýrazná.