Ozzy Osbourne je prostě frajer. I když si svůj ne moc dobrý zdravotní stav zvládne občas ještě zhoršit i nějakým tím úrazem, producent a kytarista Andrew Watt ho dokázal povzbudit k další práci. Výsledkem je skvělé album "Patient Number 9", které ozvláštnila plejáda hostů od Jeffa Becka přes Tonyho Iommiho po Erica Claptona. Ti ovšem pouze podtrhli povedené písně a Madmanovu pěveckou formu. Jiří Vladimír Matýsek v hlavní recenzi psal o "Ozzyho nejlepší desce v novém tisíciletí" a shodují se s ním hudební kritici po celém světě.

Jak ale dopadla nahrávka v minirecenzích naší čtveřice redaktorů? Tři chválí, jeden chválí o něco méně. Výsledkem tak je hodnocení ve výši čistých osmdesáti procent. I toto číslo svědčí o tom, že pokud jste desku ještě neslyšeli, měli byste to rychle napravit.

Pokud máte rádi fyzické nosiče, spoustu různých verzí Ozzyho novinky, trička a další merch si můžete koupit v našem shopu.

---

Petra Hubáčková - Klobouček, pane! (9/10)
Vztah k interpretovi: Nebýt Ozzyho, rock a metal by podle mě v hudebním světě snad ani neexistovaly. Tedy ne tak, jak je známe teď.

Být velkou star na poli tvrdé hudby znamená dělat vše ve velkém stylu. Ozzy se toho drží už přes padesát let. Není divu, že jsme všichni s napětím očekávali, co nám jeho novinka přinese. A není divu, že si ji poprvé (stejně jako já) pustíte s velkou obavou. Symbolická třináctá studiovka "Patient Number 9" mi ale vystřelila obočí hodně vysoko a já hltala a dodnes hltám jednu skladbu za druhou. Pomiňme fakt, že Ozzyho originální vokální projev bude pravděpodobně stěží tak vyhlazený a reálný jako jeho vizáž na přebalu desky. Vezměme místo toho v úvahu tu muzikantskou propracovanost, kompatibilitu a vyváženost, kterou nám tady Madman za významné pomoci producenta Andrewa Watta ve třinácti skladbách servíruje: Získáte nahrávku, kterou více jak ze tří čtvrtin tvoří potenciálně zásadní songy. Ve společnosti velkých jmen jako Jeff Beck a Eric Clapton to navíc Ozzymu nesmírně sluší. Pochopitelně ani ostatní hostující hudebníci nezahálí a předvádí se v tom nejlepším světle. Velice těžko dokážu vypíchnout ty nej nové songy, a pokud vám mohu radit, ani to nedělejte. Je daleko důležitější vnímat texty a vychutnávat si dokonalé melodie. Přesně taková alba si zaslouží vycházet pod jménem Ozzyho Osbourna.

---

Ondřej Hricko - Stále skvělý Ozzy (9/10)
Vztah k interpretovi: Legenda, bez které by historie rock'n'rollu byla k pláči nudná.

S Ozzyho zdravím to je už dlouho takové všelijaké a upřímně jsem se nové desky bál. Obavu jsem měl zejména z toho, jaký skutečný vliv na album bude princ temnoty mít. Jestli se nestane jen komerční hračkou producentů, kteří v něm vidí potenciální zdroj zbohatnutí. Nelze úplně odhadnout, do jaké míry tomu tak skutečně je, ale album "Patient Number 9" je prostě skvělé. Skladby mají pořád silný hitový potenciál a taková "One of Those Days" by se klidně mohla zařadit k jeho vůbec největším sólovým hitům. Nápad se spojením s kytarovými velikány se také zdařil. Každá píseň má jejich autentický otisk, ale pozornost stejně ponechávají hlavně Ozzymu, jehož vokál je nepochopitelně pořád magicky podmanivý. Předchozí nahrávka "Ordinary Man" byla možná barvitější, pestřejší co do aranží, ale na novince musíme ocenit její autorskou vyrovnanost, kdy o žádné písni nelze říct, že je tu navíc. Je to dobrá deska. Hodně dobrá.

---

Tomáš Rozkovec - Ozzy podepsal smlouvu s peklem, jinak si nelze vysvětlit, jak moc dobré album natočil (8/10)
Vztah k interpretovi: Ač mám všechny jeho sólové nahrávky, nějaké vybrané od Black Sabbath, viděl jsem ho mnohokrát naživo, nemohu říci, že jsem jeho skalní fanda. Nicméně ctím ho a mám k němu velký respekt.

Po vydání poctivé fošny "Ordinary Man", způsobu jeho nahrávání, kdy byl Ozzy přítomen jen na svých frekvencích, a zejména po jeho vleklých zdravotních problémech jsem již nevěřil v další nahrávku, natož na nějaké živé koncerty. Maximálně by se mohlo jednat o nějaké jeho sebrané a zapomenuté spisy. Ale ejhle! Dnes tu máme novinku "Patient Number 9", která se nese v duchu jeho devadesátkových alb. Je to silně melodické, kytarové dílo s mnoha hvězdnými hosty a hlavně přináší Madmana v plné síle. Jeho hlas, alespoň ze studia, zní velmi jasně, přímo šťavnatě s jeho typickým jasným mastným hlasovým filmem.

Třináctka nových skladeb přináší asi tu nejčistší zpěvákovou esenci, co kdy vytvořil, a to od doby Black Sabbath. Aby ne, když se na albu dvěma kusy prezentoval i jejich kytarista Tony Iommi. Nicméně hlavní tah celé kolekci přináší hlavně návrat ztraceného syna Zakka Wyldea. Možná by kolekci prospěla jistá stopážová umírněnost a tím i přidání na údernosti, ke konci totiž nahrávka již poněkud ztrácí dech. Vše se tak nějak tváří jako návrat do známých a osvědčených vod. O to asi i Ozzymu a spol. šlo. I když v tomto případě nelze mluvit o nějaké velké originalitě, spíš o zachování nějakého stylového začlenění do devadesátkového soundu. Z uvedeného důvodu se může zdát, že nahrané skladby byly kdysi pro Prince temnoty složeny, jen je prostě z nějakého důvodu tenkrát nepoužil a nahrál je až nyní.

Nicméně, ať to je, jak to je, Satan má jistě Ozzyho úpis dobře uschován a je jen otázkou, na kolik alb byl jejich pakt podepsán. Tohle se vážně povedlo. Byť mám v Osbournově diskografii jiné favority, toto album hodnotím velmi vysoko.

---

Jan Trávníček - Když objektivní kvality se subjektivním nezájmem moc nezmohou (6/10)
Vztah k interpretovi: Ozzy i Black Sabbath jsou pro mě pojmy, o nichž jsem vždycky spíš četl v časopisech masivní rozbory a uznával jejich přínos hudební scéně, než je reálně a opakovaně poslouchal.

Myslím si, že můj problém je v tom, že ve svých třiatřiceti jsem na Ozzyho Osbourna prostě moc mladý. Neměl jsem možnost zažít ho v plné síle, když požíral netopýry a spíš než k "Paranoid" jsem se vracel, když už, tak k "Mama I'm Coming Home". Moc tomu nepomohlo ani rozlučkové turné Black Sabbath, kdy na Rock Im Parku nehrál ten démonický, pekelný hříšník v plné síle, ale prostě jen shrbený, starší pán, kterému to už moc nezpívalo. Viditelně nemocného člověka mi bylo spíš líto a přemýšlel jsem, zda to má ještě zapotřebí. Tím nijak nechci snižovat jeho zásluhy, jsem si samozřejmě naprosto vědom, kolik kapel by bez jeho práce dnes nemělo co hrát a na koho navazovat. Jen se snažím vysvětlit, proč je pro mě složitější dát ho na piedestal a nekriticky ho uznávat za všechno, co vytvoří.

A ačkoliv vidím a slyším, že "Patient Number 9" je přece jen trochu jiná - plná hvězdných hostů, dobrých textů a i muzikantsky je to ve všech směrech bohatší deska - nic to se mnou nedělá. Slyšel jsem všechnu jeho práci, kterou za posledních minimálně dvacet, třicet let vytvořil, přesto mi k srdci nikdy úplně nepřirostl. Mnohokrát jsem si ta alba pustil dvakrát, třikrát a pro zahlcení jinou hudbou je zase odložil a už se k nim nevrátil. S novinkou to bude stejné. A to i přesto, že je objektivně lepší a kolegové vám tady dobře popíší, proč to tak je. Jen to se mnou prostě ani tentokrát nic moc nedělá a ani tentokrát mě žádná písnička nechytla natolik, že bych se k ní chtěl vracet opakovaně. Asi prostě nejsme kompatibilní. Pardon.