Opeth vždycky přistupovali k death metalu svým vlastním způsobem. Zatímco jiní se hrabali v mrtvolách a prohnilých lidských duších, švédská formace objevovala v prohnilém žánru krásu a poezii. Inspirace romantiky, temnota jako báseň, rozsáhlé kompozice. To všechno charakterizuje první dekádu a půl kariéry formace, do které významně promluvil i vážený Steven Wilson coby producent.

Pod všemi těmi growly ale vždycky tepalo progrockové srdce vůdčí osobnosti kapely Mikaela Åkerfeldta. To se naplno projevilo na desáté studiovce "Heritage" a ozvěny sedmdesátkového progu znějí ve tvorbě Opeth dodnes. Skoro už to začalo vypadat, že se stockholmská skupina obrátila ke svým vlastním kořenům zády. Naživo to bylo (naštěstí) poněkud jinak.

Povedený večer v Praze otevřeli Islanďané The Vintage Caravan, kteří místy připomněli Led Zeppelin (bez Roberta Planta) či Cream (bez Erica Claptona). Prostě svižně podaný, energický rock tu a tam kořeněný psychedelií, blues či moderním stonerem.

Šlapalo to výborně, sestava ve formátu klasického power tria přivezla tak akorát syrový zvuk i očividné nadšení z hraní. A to se vždycky cení. Od hlavních hvězd dostali hodně štědrý hrací čas a svých pětačtyřicet minut zvládli na jedničku.

Čistě deathmetalový set už asi Opeth nikdy nezahrají, ačkoliv by si to část publika v nepříliš hustě zaplněném Foru Karlín nejspíše přála. Alespoň tak soudím podle nepřerušených diskuzí u klidných písní (to nemůžete brát ohled na ostatní, které to třeba i zajímá?) i jásání, kdykoliv došlo na growl.

Bylo to naštěstí častěji než jen u obligátní tečky "Deliverance" a napětí mezi progem a deathmetalovými pasážemi se ukázalo být nositelem dynamiky večera. Ostatně i sám Åkerfeldt, celý večer v klobouku, bílé košili a černé vestě, v jednu chvíli poznamenal, že "prog-rock může být i trochu nuda", a ostřejší pasáže tak vytvářely přirozený kontrapunkt ke klidněji plynoucímu materiálu.

Ačkoliv má turné ve svém titulu aktuální album "In Cauda Venenum", nakonec z něj zazněly jenom tři skladby. Dvouhodinový koncert pojali Opeth spíše jako retrospektivní průlet diskografií s důrazem na onu progresivní část tvorby. A to jak tu vyloženě přiznanou, tedy od desky "Heritage" dál, tak tu spíše podtextovou. Zněly tu tak výrazné riffy a growl ("Reverie / Harlequin Forest"), hutný prog-metal ("Sorceress") i křehké songy à la "Hope Leaves".

Stranou v tomhle výběru, kde bylo každé album (až na již zmíněné to aktuální) zastoupeno jednou písní, zůstaly jen první čtyři. Což je trochu škoda, ale holt to tak Opeth zrovna teď mají ale třeba jednou na "In The Mist She Was Standing" nebo opus "Black Rose Immoral" zase dojde.

Mnohotvárnost je asi to správné slovo, které výběr skladeb, ale i proměny nálad a atmosféry uvnitř nich samotných, vystihuje. A jakkoliv hudba Opeth neoplývá přístupností na první dobrou, pětice muzikantů, čerstvě posílená o bývalého bubeníka Paradise Lost Waltterihi Väyrynena, ji podávala s naprostou grácií a pohodou. Zbyl i prostor na humor a chválu Prahy.

Opeth jsou už dávno v pozici, kdy si můžou hrát, co chtějí. To, že se nezavděčí všem, zvláště když sami vytvořili ve své diskografii výrazný hudební předěl, není nic podivného. Přesto Praze přivezli výborný set - i včetně neplánovaného úryvku "Face of Melinda", který nakonec alespoň na chvilku zabrousil do první éry kapely. Progresivně koncipované kompozice tu jasně vedly, na své si ale nakonec přišli i ti, kterým není současná tvář kapely zas tak úplně po chuti.