Brutal Assault je nesmírně komfortní festival. Pevnost Josefov mu už po patnáct let poskytuje nenahraditelné zázemí, s kterým se žádná akce na louce či letišti nemůže měřit. Díky vysokým cihlovým bastionům se daří vytvářet zvukově oddělené sektory, které se vzájemně neruší a zároveň poskytují prostor na to si od hluku odpočinout. Stačí jen zajít za roh. Je tu spousta místa, kam si sednout, případně se dokonce natáhnout a schovat před pálícím sluncem.

A pak jsou tu další jistoty: skvělý zvuk na všech pódiích (byť zadní Obscure Stage byla možná zbytečně moc přepálená), spousta jídla a pití. Prostě skvělá událost, jež má svého jedinečného genia loci.

Vizuálně šťavnatý koncert přivezli na poslední chvíli zaskočivší španělští Hoemorhage. Jejich doktorský goregrind sice nepřekvapuje hudebně, vizuálně je to ovšem chuťovka, kde hrají hlavní roli lékařské kostýmy, maniakální zpěvák od hlavy až po pás pokrytý umělou krví a taky uříznutá noha. Lahodná jednohubka na brzké odpoledne.

To seveřané Soen přivezli úplně jiný set. Méně show, více hudby, spousta melancholie. Sevřený koncert obsáhl pouhých sedm skladeb, i tak to ale byla výživná porce zamyšlené muziky.

Notnou dávku energie přivezli jistoty Voivod. Dávám ale jen úplný začátek jejich vystoupení s "Experiment" a "The Unknown Knows" a mířím k malé scéně na Gaahl’s Wyrd, což je aktuální projekt Gaahla, vokalisty Gorgoroth nebo Wardruny. A bylo to magické vystoupení na hraně black metalu s post-přístupem k žánru, kterému dominovala charismatická Gaahlova osobnost. Stačilo mu se jen ploužit po jevišti s bílou, neměnnou tváří. Velice dobré a po zásluze aplaudované.

Sobota je z fyzického hlediska náročná. Počasí se, alespoň dočasně, zlepšilo. Slunce nepálilo, bylo příjemně pod mrakem, ale tmavnoucí obloha nevěstila nic dobrého. Štěstí měli melodičtí deathmetalisté Insomnium i japonští šílenci z Melt-Banana. První větší kapky deště začaly padat u Leprous, a než dohráli, z nebe padaly proudy vody.

Finská formace se postupně odklonila od metalovějších kořenů k modernímu prog-rocku s výrazným podílem kláves - dokonce si troufnu tvrdit, že tohle byla jediná kapela na letošním Brutalu, která měla klávesy v první linii u mikrofonu. Zdánlivě nepatřičný koncert, nemetalový, dokázal přitáhnout nečekaně velký dav a jenom potvrdil barevnost, který tahle přehlídka pod svou temnou slupkou skrývá.

V minulých ročnících bývalo dobrým zvykem dávat na půlnoční sloty tvrdě elektronické žánry. Letos patřily spíše legendám a elektronika zůstala v ambientní KAL stage. Jediným zástupcem EDM na hlavní stagei tak vlastně byli Kanaďané Front Line Assembly. Vybrali si nejhorší možný čas - první velký nápor hustého deště, který areál dost výrazně vylidnil. Hutnou elektroniku doplnili o živou kytaru a bicí a byl z toho nesmírně intenzivní set. I takové skupiny na Brutal patří a osobně bych jich i v hlavních časech rád uvítal více.

Proudy vody zkrápěly i koncert Islanďanů Sólstafir. Ti postupně dorostli do pozice headlinerů a rozhodně jí dostáli, byť jsem měl chvílemi pocit, že hlavně frontman není úplně ve své kůži. I přesto tam bylo všechno, co tam má být. Diváky odzpívaná hitová "Fjara", starší kusy à la "Goddess of the Ages" i pár aktuálních písní z nového alba - melancholické, intenzivní, v jádru spíše pomalé skladby dokázaly k pódiu přibít tisíce lidí. I díky dešti z toho byl jeden z nejmagičtějších momentů letošního ročníku.

Pršet přestalo až u následujících Mayhem. Ti jen rozšířili řady legend, které školily spoustu o generaci mladších kapel. Pionýři True Norwegian Black Metalu jsou po vydání aktuální desky "Daemon" v neskutečné živé kondici a prezentují se průřezovým setem, v němž ale stejně největší radost vyvolávají zásadní songy z alba "De Mysteriis Dom Sathanas".

Centrem je pochopitelně vokalista Attila Csihar, schopný vyloudit neuvěřitelné skřeky i dokonalé operní pasáže. Navíc je tu i jistý teatrální prvek - zpěvák se schovává za zakrvácenou tváří a pod kápí, tu v ruce s oprátkou, kostmi nebo lebkou. Je to divadlo, ale proklatě působivé. Zároveň je u ostatních muzikantů patrný jasný nadhled - hlavně potutelné úsměvy basáka Necrobutchera dodávají prezentaci úplně jiný rozměr.

Pětadvacátý ročník Brutal Assaultu byl náročný, ale - jako vždy - skvělý. Nabitý program, rozšířený areál, který lépe dokázal distribuovat publikum, skvělá nálada. V temné hudbě se nachází spousta radosti. Obzvláště po tříleté přestávce byl návrat do pevnosti Josefov nesmírně příjemný a osvěžující. Za rok zas? Určitě!