Chumbawamba je ukázkou toho, že i skoro nemožné se může stát skutkem. Kapela vzniklá ve squatu, zaměřená ve svých textech výrazně politicky, v praxi podporující různé více či méně anarchistické akce (v té době antithatcherovské), se deskou vydanou u velké firmy stala po více než deseti letech své existence známé mezi nečetným publikem pokořovatelem mainstreamových hudebních žebříčků se svou deskou "Tubthumper", lépe řečeno se singlem "Tubthumping". Je opravdu ironií osudu, že tak politicky zaměřená kapela, která z hudebního hlediska míchá leccos, se dostane do playlistů (nejen) českých rádií, pro které je každé vybočení z toho "normálního" noční můrou. A že se jméno kapely naučily aspoň na chvíli i slečny do té doby ujíždějících spíše na Jankovi Ledeckém, je půvabný žert osudu.

V době své masové popularity však Chumbawamba měla za sebou několik desek, z nichž kvality svého následovníka předčila "Anarchy" z roku 1994 s peckami typu "Enough Is Enough" nebo "Timebomb". O jejich překvapivém spojení s velkou firmou a následném úspěchu už byla řeč, ale nebojte, zákony trhu platí. Postoje členů Chumbawamby se příliš nezměnily, zůstaly kontroverzní a tak se velká firma radši kapely zbavila. Ta však nelenila, mj. se účastnila natáčení dokumentu o sobě a letos přichází s novým albem "Readymades" (je zajímavé, že v ČR je vydána pod křídly dřívějšího vydavatele).

Proč tak dlouhý úvod? Znalce Chumbawamby by totiž nová deska neměla negativně překvapit, spíše naopak. Silné stránky kapele zůstaly - je až neuvěřitelné, jakou má schopnost napsat jednoduchou, ale zároveň chytlavou skladbu, díky které začnete možná i přemýšlet o obsahu textů. A nevybrali si lehká témata - kritika války v Íráku nemůže nikoho překvapit, stejně jako historické paralely ukazující nespravedlnost na světě, kritika rasismu, kapitalismu nebo samozvanosti policie. Ale čekali byste píseň kritizující nezařazení hráče-klauna do národního fotbalového týmu? Ti vnímavější si po přečtení bookletu, kde je popsána motivace pro text každé skladby, určitě najdou čas podívat se na stránky kapely, kde jsou texty celé. A posoudit, nakolik je Chumba jednostranná a jednoduchá i ve svých textech.

Ale většině jde stejně o hudbu, nebo ne? Chumbawamba je na novém albu trochu víc do popu, špinavější kytary nebo zvuky z "Anarchy" moc neuslyšíte. Elektroniku používají pořád, hlavně na rytmus, který by místy mohl být méně počítačový, zajímavě začínající "All In Vain" dost zkazí. I v některých jiných okamžicích by si je tak neznalý mohl splést s nějakým tuckovitým projektem. Úvodní skladba zase hodně připomene Chicane, ale vokál Alice Nutter je spolehlivou identifikací. Stejně jako trumpety, saxofony a klávesové rejstříky.

Pro ty, co Chumbawambu neznají, se stejně nedá napsat moc jiného, než výše řečené. Klidně zapomeňte na politiku a jen si užívejte hitovky, je jich tu dost. První půlka je méně výrazná, víc tuckově orientovaná, i když minimálně "Jacob's Ladder" je prostě pecka (a možná proto je na konci ještě jednou ve skoro stejné verzi?). V druhé půlce desky je těch hodně snadno zapamatovatelných a v paměti se držících skladeb víc, třeba hodně irsky znějící "Without Reason Or Rhyme...", následující hiphopovější "Don't Pass Go" nebo "After Shelley" ze začátku připomínající zpěvem Sinead O'Connor, aby se v závěru přidaly jedny z mála ostřejších kytar na desce.

Anarchisti už Chumbu určitě zavrhli kvůli zradě ideálů, ale zavrhnout jejich muziku by byla škoda. Nepřicházejí v rámci své tvorby s extra novými pohledy, ale je to celé hodně zábavné.