Abych byl fér, ani to spojení vesmír ve vesmíru není z mé hlavy. Nějak takto označil náměšťskou přehlídku její šéfdramaturg Michal Schmidt při závěrečném poděkování členům organizačního týmu. A teď si to představte: týden strávený v jiném vesmíru, jehož středobodem je katedrála stromů, v níž zní hudba, která vás odnáší zase do dalších vesmírů. Není to nádhera? Je.

Folkové prázdniny patří mezi hrstku festivalů, které termínu uprostřed prázdnin vděčily za pouze jednoletý covidový výpadek. Zmizel testovací stánek, vrátila se škvarková pomazánka jako tradiční pohoštění návštěvníků a přibylo několik mobilních umyvadel.

Pořadatelský tým se mezitím taky proměnil, ale zřejmě ne tak zásadně jako třeba na Colours of Ostrava. Školáckých chyb tedy v Náměšti nebylo vidět mnoho, i když i tady byly slyšet názory, že záchodů by mohlo být víc a mohl v nich být častěji doplňován toaletní papír.

Kritiku schytala i nabídka občerstvovacích stánků, která sice na první pohled (a jeden den) působí pestře, když ale člověk má týden vybírat z menu tvořeného klobásou (byť několika druhů), grilovaným sýrem, tortillou, burgerem, palačinkou (byť slanou i sladkou), bramborovou spirálou a trdelníkem a skládat z toho první a někdy i druhou večeři, brzy narazí na limity svých chuťových pohárků.

Nepřidává tomu ani dlouhodobý problém města - absence restauračního zařízení, které by v okolí splňovalo všechny body svaté gastro-trojice (chutně, kvalitně a ve vkusném prostředí). Otvírá se zde tak příležitost pro podnikatele, kteří by byli schopni a ochotni nabízet třeba i obyčejná jídla do misky jako například polévku, guláš nebo rizoto, ať už v některém ze stánků nebo ve vlastní provozovně.

Mimochodem, když jsme u toho jídla, musím - opět - udělat osobní odbočku. Vždycky si zakládám na tom, abych na jakýkoliv koncert šel jako běžný účastník. Nechci speciální vstupy, nechci VIP pozlátka, chci čtenářům zprostředkovat zážitky, které by měli taky, kdyby tam byli. U Folkovek je to jiné. Jako náměšťský rodák znám osobně skoro všechny členy organizačního týmu, a tak se občas dostanu do míst, kam obyčejný smrtelník ne.

Třeba k Mirce. Ženě, která během těch osmi dní velí kuchyni a připravuje krmi pro všechny dobrovolníky i účinkující. Ženě, ke které se jen přiblížíte s kelímkem s kávou v ruce, načež ona mrkne, na dvacet sekund zmizí a vrátí se s talířem plným zákusků. Jsem přesvědčen o tom, že jen málokterý festival má takovou Mirku. A i díky ní jsou pro mě Folkové prázdniny událostí, na kterou se těším.

Dosti ale o toaletách a jídle, základem Folkovek je pochopitelně hudba. I tady si ovšem pozorné oko návštěvníkovo mohlo všimnout zásadní změny - až na zahajovací vystoupení, které vždy obstará pouze jediná kapela, zpěvačka nebo zpěvák, byl v programu každého dne tuzemský zástupce vybraný tak, aby potenciálně uspokojil ty, kteří dlouhodobě volají po starém dobrém folku nebo alespoň staré dobré české muzice. A subjektivně bylo vidět, že jména jako Michal Prokop, Vladimír Merta, Javory nebo Radůza skutečně táhnou - ostatně mnozí z nich sklidili ovace ve stoje.

Tématem letošního ročníku byla Poezie. Snad i proto jsou titulek a vlastně celý tento text nebývale poetické. Básnilo se na dílnách, ale i na hlavním pódiu - to když třeba Ryan Young divákům vysvětloval, že prvky poezie využívali autoři prastarých irských a skotských instrumentálních skladeb. Ony vlastně všechny ty koncerty byly, jak se říká, jedna báseň.

Platí přitom, že poezie není pro každého. A tak záleží na každém divákovi, zda mu více sednou lyrické tóny Sama Leeho, nebo naopak epické divoké vlny spolku The Garifuna Collective, jehož zpěvačka energicky mávala rumba koulemi velkými jako dětská hlavička. Když se ovšem v pátek v noci v české premiéře promítal film "Breaking Out" o životě a posledních dnech frontmana kapely Interference Ferguse O'Farrella, spojilo to všechny bez výjimky a v sále Staré tkalcovny nezůstalo suché jediné oko.

O to dojemněji působilo, s jakým odhodláním a vervou skupina ty silné (poetické) songy zesnulého zpěváka předala posluchačům na samotný závěr festivalu. Festivalu, během kterého se jednu noc v kempu u táboráku (což je taky svět ve světě, druhý vesmír ve vesmíru) díky členům formace Basco snad poprvé objevil pozoun. Festivalu, který si před lety vybásnil svou cestu a po té neochvějně kráčí. Tak ať mu to básní a zase za rok!