Ostravský festival se přesunul do své druhé poloviny. Tento den byl bez jasného headlinera, ale všichni stejně přišli na LP. Poklidnou náladu narušil ledový muž Wim Hof, držitel speciální ceny, který kázal nepatřičně o vnitřní síle a nabádal lidi, aby se stali bojovníky.
Live: Colours Of Ostrava 2022, den 3
místo: Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
datum: 13.-16. července 2022
vystoupili: Wardruna, LP, Sons Of The East, Kings Of Convenience, Lova Lova, Joel Culpepper, Roosevelt Collier, Mesajah, Kalandra, Axel Thesleff, Hang Massive a další
Fotogalerie
Reportáž z prvního dne Colours Of Ostrava 2022 si můžete přečíst
tady, na fotky koukněte
zde. Reportáž z druhého dne najdete
na tomto odkazu, fotogalerii zase
tady.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Festivalový den jsem začala pidikoncertem skupiny
Deaf Heart na pláži u
velblouda v rámci projektu Objev více muziky. Kapelu mám velmi ráda, ale tím, že nebyla psaná ofiko v programu, dorazila jen hrstka lidí. Hodila by se jim větší stage, třeba na Drive by jim to moc slušelo. Škoda, že pořadatelé zaspali dobu a potenciál rozvíjející energicky našlapané rock'n'rollové formace nevyužili. Její členové nově zazářili - a to doslova - oranžovými oblečky připomínajícími montérky.
Hlavní stage rozsvítili svým reggae
Mesajah, kteří si sem odskočili ze sousedního Polska. Zpěvák, vlastním jménem Manuel Rengifo Diaz, má k tomuto žánru velmi blízko, protože v něm koluje jižanská krev (jeho otec pocházel z Peru). K tomu si vzal dvě vokalistky a vzal nás na pouť, kde nezapadá slunce, a příjemně nás naladili na další program.
Následoval set dvoučlenné kapely s bizarním názvem Puuluup. Dva starší týpci, hipsteři, pankáči, kteří vypadali jak dva rabíni, použili ke svému vystoupení neobvyklé nástroje - estonské tradiční lyry, na které se hraje smyčcem. V životě jsem takový nástroj neviděla. Doplňoval je looper, a tak vrstvením vznikala pod jejich rukama neotřelá díla. Za potlesk poděkovali vždy sesynchronizovaným úklonem
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Kdo šel pak na koncert Sonst of the East, udělal dobře - energická indie-folková pohodovka se líbila. Na velké stagei pak hrálo duo
Kings Of Convenience, bylo to ale docela bez energie a šťávy. Jako hudební podkres dobré, ale nemělo to sílu ovládnout dav.
Tu sílu měl naopak kazatel Lova Lova (však to má i v popisu práce), to byla jiná káva. Červený hábit, kroucení boků (vrtěl se i kytarista), vzhlížení k nebesům jako by se díval Bohu do oken. Bylo to taneční, rázné a jeho závěrečné nakažlivé
"čekere" snad nevytěsním z hlavy.
Perličky Tomáše Parkana
O úvod třetího dne na Drive scéně se postarali The Youniverse, kteří působili jako taková slovenská odpověď na The Pretty Reckless. Hlavními postavami jsou kytarista Jerguš Oravec a zpěvačka Tammy Nižňanská, která na ostravskou show zvolila velmi odvážný, někdo by řekl až lascivní kostým. Stačí nahlédnout do naší fotogalerie. Nicméně, co si budeme, pánové na ní mohli oči nechat a dámy vlastně také, protože pánská část formace hrála do půli těla. Dokonce to ocenily i spodním prádlem hozeným na basáka kapely. Nutno ale podotknout, že ani hudebně příliš nezaostávali a jejich blues rock s prvky funku příchozí příjemně navnadil.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Velmi povedený úvod dne ovšem ve zcela jiném duchu pak pokračoval dále na Gló, které vládla Beáta Hlavenková. Ta si s sebou přivezla celou kapelu, byť s náhradním basistou. Rozhodně se tím ale nedala rozhodit a vřelé a laskavé pojetí jejího koncertu přineslo krásné zklidnění do duší všech, kteří se přišli podívat a povětšinou už i zůstali.
Koho poté nezaujali slovenští God And Eve na Full Moonu, podobně jako mě, měli možnost zavítat na neotřelé estonské duo Puuluup, které za pomocí lyry hiiu kannel a looperů hrají jakýsi alternativní baltský indie folk. Sledovat tyhle dva chlápky se skvělým smyslem pro humor bylo fajn, ale stejně mě zajímalo, jak to válí folk-rockoví
Sons Of The East na Liberty. Nutno říct, že jejich set mi připomněl moje už několik let trvající přání vidět jako jedny z headlinerů na Colours
Mumford & Sons. Přesně takto by to vypadalo a třeba ještě o něco líp.
Na druhou stranu, asi se nepříliš líbili místním vosám, které se staly velmi agresivními a mohli jsme vidět spousty lidí s ledem přiloženým na různých částech těla. I mě jedna navštívila, takže jsem mohl vyzkoušet, skvěle fungující první pomoc. Velký dík za skvěle a profesionálně odvedenou práci zdravotníků.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Zatímco na hlavní scéně začínali
Kings Of Convenience, na Gló to rozjela famózní
Kalandra v čele s uhrančivou Katrine Stenbekk. Tahle formace, jež má svůj styl postavený na mixu electropopu, rocku a dark folku přitáhla tolik lidí, že zde nebylo k hnutí, až si jeden musel klást otázku, zda je vůbec někdo na hlavních hvězdách. Příště by si zasloužila daleko větší prostor i delší čas, protože si lidé bouřlivým potleskem dlouho vyžadovali přídavek, ten ale bohužel nedostali.
Předchozí řádky navíc ještě podpořila krátká návštěva na vedlejším Full Moonu, kam
Annet X a
Radimo přitáhla takové davy svých fanynek, že i zde člověk stál na jedné noze a ještě ne na své. A rozhodně to nebylo jen tak ze zvědavosti, většina znala skvěle texty a s muzikantkou je i zpívala.
Zatímco
Wardruna se teprve připravovala na svůj set, její hlavní zpěvačka
Lindy-Fay Hella s
Dei Farne se představila na Gló už o něco dříve. Její vedlejší projekt mixuje synth pop, triphop, krautrock a samozřejmě i severský folk, byl tedy už o něco náročnější na poslouchání než tvorba předcházející Kalandry, avšak své obecenstvo, ačkoli ne tak početné, si zcela určitě také našel. Kdo pak nechtěl poslouchat
LP, mohl si počkat na audiovizuální projekt Vincenta Moona, který byl unikátní tím, že na scéně byla pouze projekce založená na snímcích z různých koutů planety, zatímco hlavní katér a jejich autor byl v publiku. Na druhou stranu je nutné podotknout, že jeho set už byl především pro nadšence.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Jeho následovník, nováček finské elektronické hudby
Axel Thesleff, už přitáhl zase o něco více lidí, nicméně ti, kdo tolik neholdovali elektronice, se proti davům odcházející z
LP a dronové show přesunuli na finálový koncert na Drive, kde to už rozjel
Roosevelt Collier. Ačkoli většina z nás má pedal steel kytaru spojenou s country, tento Američan na ni předvedl blues-rockovou smršť s prvky gospelu a funku a odkazy na soulové hity.
Jeho vystoupení bavilo zcela zaplněný prostor před pódiem a prohřívalo již chladný závan, přicházející s nocí a pravděpodobně i s norskou folkovou mystikou, která se připravovala na hlavní scéně.
Poté měl následovat hřeb večera - asi jediný známější headliner dne, snad všemi milovaná
LP. Pamatuji se, jak jsem ji slyšela prvně na Colours v roce 2017, ten den, možná i v tom ročníku samotném byla pro mě tehdy bezkonkurenční a svojí spontánností strčila do kapsy i
Imagine Dragons. Na stejné vlně dokonalosti byla i na samostatném koncertě v pražském Foru Karlín o rok později. Letos tomu tak nebylo. Předcházely tomu otazníky. Chuť si spraví asi ti, co si stihli koupit lístky na její zářijový koncert.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Ještě než vstoupila na scénu, vložili pořadatelé do programu
ledového muže Wim Hofa, který ten den vystoupil coby hlavní hvězda na Meltingpointu. Šedesátiletý Nizozemec je poslední dobou trendy a je o něj velký zájem - mnozí se řídí jeho metodami otužování. Od Zlaty Holušové dostal první speciální cenu Colours, vymyšlenou během pandemie. Wim Hof nejdřív udělal rozcvičku s tanečníkem
Yemi A.D., který ten moment moderoval a překládal, jak se správně má dýchat. To si člověk ještě říkal, proč ne, byť se jeho hlasité vydechování na takové pódium moc nehodí.
Ale pak začal zpívat, což bylo tragické a ještě tragičtější bylo, když začal kázat své pravdy. Bylo vidět, jak je do toho zapálený, ale člověk se ho spíš bál. Mluvit německy, tak by měl Hitler konkurenci. Upřímně si myslím, že to zajímalo jen hrstku lidí. Většina šla na
LP, která měla tou dobou začínat, a tyto povídačky je nezajímaly. Yemi A.D. se v závěru zeptal, zda to chceme přeložit. Publikum jeho dotaz nechalo bez reakce a pak se asi čtvrthodinu nic nedělo. Jenom ticho, tma. Pořadatelé zase udělali přešlap. Letos to bylo první čekání na interpreta bez jakýchkoliv doprovodných informací.
Tímto se omlouvám, že jsem v souvislosti s reportáží z
Princess Nokia napsala, že jsem viděla už snad vše, Wim Hof ji svým vystoupením dělal velkou konkurenci.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Překladatelky do znakové řeči jsem zapomněla zmínit v předchozí reportáži. Tlumočí některé koncerty - jako třeba
The Killers. A odvádějí skvělou práci (hlavně když dělají kytarová sóla). Chuděra byla ale ta s růžovými vlasy, kterou vystrčili před lidi o patnáct minut dříve, než LP vůbec začala hrát. Čekající dav bavila aspoň svými gesty.
Pak přišla LP, nemluvila a víceméně jen hrála. S publikem se pozdravila až po půlce setu. Odzpívala svoji třičtvrtěhodinku a šla. Její set byl tak o třicet minut kratší než plán. Zpívala super, její hlas je výjimečný, stejně jako její ptačí hvizd. Budí emoce a je takový všeobjímající. Ale tentokrát to bylo to jiné než před pěti lety, kdy se pro publikum mohla rozdat, byla kontaktní s fanoušky, upovídaná, bezprostřední, zkrátka malá žena s velkým srdcem a úchvatným hlasem.
Nyní bylo něco jinak, něco tomu chybělo a já jsem se jejímu setu nepoddala tak jak v minulosti. Závěr patřil už zlidovělé "Lost on you" posazené trochu do jiného rytmu. V komentářích bylo možné se dočíst, že její set byl (podobně jako vídeňský) zkrácený kvůli nachlazení. Zdravotní indispozice ovšem nebyly z jejího hlasového projevu vůbec patrné. Ale to čekání na ni mohli využít pořadatelé k tomu, aby to oznámili publiku a nedělali mrtvého brouka.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Následovala takzvaná dronová show. Několik desítek dronů vzlétlo ze střechy nedalekého obchodního centra a nad hlavami návštěvníků několik minut za doprovodu hudby vytvářelo nejrůznější obrazce. Bylo to neobvyklé a rozhodně fascinující v ohledu, co dokážou moderní technologie. Ve výsledku šlo ale spíše o propagaci hlavního partnera festivalu, bez které bych se klidně obešla... a radši dalších patnáct minut poslouchala LP.
Celkově víc mě asi bavila druhá scéna, kde se za den vystřídali Sonst of the East, Lova Lova či Joel Cupepper. Prvně jmenovaní připomínali známé
Mumford & Sons. Směs indie folku s nádechem country. Lova Lova byl ďábelský kněz, po kterém by bylo třeba si přeříkat Otčenáš. Závěrečný Joel Cupepper se svým funkem, vyzpívaným hlasem, vyrýsovaným tělem, tanečními kroky a bezprostředností byl asi to nejlepší, co jsem ten den viděla. Uměl to rozjet, užil si každý tón. Hlas měl jak od Boha a bral nás až do výšin, které nemusely někomu být tak příjemné, ale byly ohromující.
Wardruna, která uzavírala velkou stage, byla pro mě svojí mystičností neuchopitelná, těžká. Ne vše je pro každého, ale byl to rozhodně odvážný tah od organizátorů, ne že ne.
Třetí den očima a ušima Honzy Trávníčka
Třetí festivalový den pro mě začal přednáškami na diskuzním fóru Meltingpot. Ta o islámském státu byla poučná i děsivá zároveň, ta o umělé inteligenci naopak povrchní, nestrukturovaná a s nepřipraveným moderátorem, kterému si hosté ve svých odpovědích utíkali k self-promu. Chvílemi to skoro připomínalo prezidentské kandidáty Karla Janečka, Karla Diviše a Marka Hilšera, kteří přijeli před hlavní bránu festivalu sbírat podpisy. Nedalo by se takovým lidem zabránit, aby kazili festivalovou atmosféru pospolitosti a útěku od všedních dnů? A mimochodem - je velká škoda, že Česká televize letos na Meltingpotu nemá svou vlastní stage. Přednášky jejích tváří patřívaly k těm nejlepším a je škoda, že je místy nahradili diskutující, kteří jsou na můj vkus až moc ezo.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Ještě že je tady taky nějaká ta hudba. Polské reggae v podání
Mesajah podle mého soudu naplňovalo slogan mnoha festivalových dramaturgů, a tak pravidlo:
"hlavně aby tam něco hrálo" bylo dodrženo beze zbytku. Přesunul jsem se proto radši na Australany
Sons Of The East, protože jestli mám pro něco slabost, tak to je zvuk foukací harmoniky. Sympaticky s publikem komunikující hudebníci takových zvuků měli přehršel a fanoušci folkových a akustických formací jako
Mighty Oaks,
The Lumineers nebo
Hollow Coves zase mají další jméno, kterému stojí za to věnovat pozornost.
"Je pro nás zvláštní tady hrát, protože jsme se doslechli, že jste národ s největší spotřebou piva na obyvatele", pousmál se klávesista a s chutí si přihnul přistavené plzně.
V podobném hudebním duchu, jen s o něco méně nasládlými a více textově bohatými skladbami se pokračovalo na hlavní scéně s
Kings Of Convenience. A je to přesně ten typ kapely, kterému by více slušel středně velký klub a větší soustředěnost posluchačů, protože na festivalu se kromě hroznu těch nejvěrnějších u pódia jejich hudba proměnila spíše v kulisu ke stání ve frontách na jídlo. Jestlipak následně zpěvákovi Erlendovi Øyemu chutnal rozpečený sýr racklett, na který si vystál frontu u Drive stage?
Právě na ní tou dobou hráli Hang Massive, což je britsko-švédská formace tvořící meditativní, ambientní a lehce elektronickou hudbu hranou právě na nástroj zvaný hang. A i když tam měli několik pozoruhodných momentů, zůstává to pro mě v ranku exotických ochutnávek, které jsou v daný moment příjemné, ale podruhé je už vidět nemusím.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Hlavní scénu ještě před vystoupením headlinera, který původně headlinerem ani být neměl, jen to na něj tak trochu zbylo a bylo to vidět, opanoval
ledový muž Wim Hof. Ten z rukou Zlaty Holušové a Yemiho A.D. převzal jako první účastník festivalovou cenu Gamechanger. Jeho následné představení a promluvy se necítím kompetentní komentovat, protože jsem na jeho ranní přednášce nebyl a neznám kontext, v jakém se držitel jedenadvaceti světových rekordů pohybuje, nicméně jeho promluvy mimo jiné o tom, jak nepotřebujeme nemocnice, mi tak trochu připomínaly nábor do nějaké sekty.
Tak či tak to ale byl program vedoucí k prozatím největšímu zklamání letošního ročníku.
LP vystoupila s pětadvacetiminutovým zpožděním, bez omluvy a ještě s dost mizerným zvukem. Její hlas v počátku vystoupení skoro nebylo slyšet, zvuk ukulele v jejích rukou jste si mohli pouze domýšlet.
Zpěvačka se v našich končinách stala populární nejen kvůli svému zpěvu, v němž se zračí bolest, díky níž se s diváky propojuje na úrovni, kterou nerozpojí ani rozdílnost jazyků, jimiž mluvíme, ale také díky své osobnosti. Její první koncert na Colours Of Ostrava byl nezapomenutelný pro fanoušky i pro ni samotnou a dodnes patří do zlatého fondu. Tedy k tomu nejlepšímu, co bylo na severomoravském festivalu k vidění za celou jeho historii. A i následné koncertování v Praze její pověsti nijak neublížilo.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Ovšem nyní jako by bylo vše zapomenuto. Místo srdečné Laury, která si do paměti navždy vrývá, že v České republice má větší fanouškovskou základnu než v mnoha jiných státech po Evropě, přišla na pódium sice usměvavá, ale přesto duchem nepřítomná zpěvačka, která se zmohla jen na pár strohých poděkování. A ani svůj vokál tentokrát nenechala vyznít, protože řada skladeb, kde jej umí prodat, vůbec nezazněla. Z tohoto ranku zůstala v setlistu pouze "Strange" a ani v ní se neodvázala tolik jako dřív. Jediným highlightem tak byla předposlední píseň, v níž do hry zapojila fanoušky sborovým zpěvem a máváním rukama nad hlavou, ale sotva se koncert začínal stávat lepším, byla zařazena průlomová "Lost On You" a bylo po všem. Po necelé hodině.
Oficiální kanály hudební přehlídky po koncertě na salvy nespokojených komentářů zareagovaly s vysvětlením, že zpěvačka je nemocná a zkracovala vystoupení i ve Vídni o den dříve, pak je ale na místě se ptát. a) proč tedy koncert zavčasu nezrušila a neumožnila tak pořadatelům využít zálohu na někoho, kdo je ve formě a za b) proč o tom pořadatelé nebo interpretka neinformovali dopředu, hráli mrtvého brouka, a až jakmile pravda vylezla na povrch, začali s tzv. damage control? Takto se mnozí návštěvníci mohou oprávněně cítit podvedeni a LP samotná má nově v jí zaslíbené zemi první kaňku na své pověsti.
Naštěstí je tady ale ještě
Joel Culpepper. Někdejší učitel očaroval dav pod Liberty stageí hned v prvních minutách. A nebylo to ani tak svléknutím košile, jako spíše úctyhodnými tanečními kreacemi a nádherným soulovým hlasem, který zněl v nižších polohách krásně plně a v těch vyšších naopak obdivuhodně citlivě a přesně.
"Bylo to tady úžasné. Prosím vás, pozvěte si mě ještě někdy znovu," prosil dojatě, když se po písních "Remember" a "Black Boy" loučil s diváky, kteří ho po zásluze nechtěli pustit z pódia.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz A ani loučení se s formací
Wardruna nebylo krátké. Tribální estetika, temnota a pochodový rytmus v její tvorbě připomínaly hudbu, jakou byste čekali hrát při nájezdech vikingů, ve fantasy filmech nebo při rituálním upálení obětí kmenovým bohům. Že zrovna ve stejný den byly spuštěny předobjednávky sběratelské edice hry "God Of War Ragnarok", do níž by se skladby těchto Norů hodily jako dokonalý soundtrack k sekání hlav severských monster, je určitě jen náhoda. Stejně jako fakt, že se loučili se skladbou pojednávající o smrti a cestě na onen svět. I tohle jsou Colours a je to tak dobře.
Stejně jako že finální set patřil francouzské skupině S+C+A+R+R, které udělám nejlepší reklamu tím, že u nich použiju stejné přirovnání jako pořadatelé. Tedy že zní dost podobně jako
Daft Punk. Díky tomu už byste se automaticky měli pídit po jejich hudbě i po sólovém koncertě někdy v budoucnu. Velký objev a skvělá tečka.
Festival dnes, v sobotu 16. července, uzavřou mimo jiné
Larkin Poe anebo set Martina Garrixe.
