Onen vjem polární záře byl vytvářen decentním designem světelné show, kterou si Ólafur Arnalds do Prahy dovezl. Doplňovala ji sloupová světla s reflektory a zavěšená konstrukce s trubicemi zářivek. Zejména ve druhé polovině setu byla ta iluze až mrazivě krásná.

Sám hlavní aktér toho tentokrát oproti svým předchozím koncertům moc nenamluvil. Rozpovídal se asi třikrát. Poprvé, když se přiznal, že do Prahy se skutečně rád vrací, a když zapojil návštěvníky do role improvizovaných sboristů, které si pak nahrál před dojemnou "brot". Podruhé, když představoval svůj smyčcový kvartet a bubeníka a klávesistu v jedné osobě. A naposledy v samotném závěru před "Near Light", kdy si postěžoval na vlhkost, která poslední dny kvůli vydatným dešťům a bouřkám u nás panuje a která může ovlivňovat zvuk zejména u smyčcových nástrojů. Dodal, že se naštěstí nic takového nestalo, naopak Forum Karlín touto hudební symfonií znělo výtečně.

Jeho setu na několika málo zastávkách předskakuje zpěvačka JFDR (vlastním jménem Jófríður Ákadóttir). Byla i v Praze a oproti Ólafurovi naopak své songy popisovala do posledního detailu. Sama se doprovázela jen na kytaru nebo klavír, v těchto komorních aranžmá tak naplno zarezonoval její velmi křehký hlas. Sama byla překvapena, s jakou tichou pokorou publikum její tvorbu přijímá.

Na úvod zahrála dojemnou "Shimmer" z desky "New Dreams" a příchozím naznačila, že na ně čeká soubor velmi melancholických momentek. A měla pravdu, bylo to stran emocí velmi silné a bude zajímavé sledovat, jak bude znít její budoucí nahrávka.

Dalším výrazným momentem byla písnička "Undercurrent" z épéčka "Dream On", které vyšlo u labelu Krúnk, jenž je spojován s aktivitami Sigur Rós (ti se mimochodem do Prahy chystají v říjnu). Tu zahrála na klavír a vsadila až na minimalistické linie. Skvěle pak vyzněla i závěrečná "My Work", v níž si autorka kromě kytary vystačila s předtočeným druhým hlasem, a vše tak krásně vygradovalo.

Koncerty Ólafura Arnaldse v posledních letech spojují vícero hudebních poloh - akustické vsuvky pro sólo klavír nebo ve spojení se smyčcovým kvartetem prokládají skladby, v nichž více promlouvají elektronika a táhlé klávesové plochy. Podobný scénář má taktéž současné turné. To primárně představuje poslední dvě alba - "Some Kind Of Peace" a "re:member", na němž si tento muzikant vyzkoušel práci s dotvářením kompozic pomocí umělé inteligence.

Na pódiu se tak stále objevují ona programovatelná pianina, která Arnalds může ovládat na dálku a na jedno z nich i přímo hraje. Tyto variace se vzájemně překrývají a vytvářejí jakési hudební vyprávění poskládané z nálad a pocitů, které autora potkávají na cestách nebo v jeho islandské domovině. Malým zpestřením večera se pak stala vokální "Back to the Sky", v níž mu zazpívala právě JFDR.

Pokud se nemýlíme, došlo i na "Beth's Theme" ze soundtracku ke kriminálnímu dramatu "Broadchurch". V "re:memeber" dostal více prostoru bubeník, díky jeho rytmice vše ožilo a dostalo trochu toho drajvu a energie. Kontrast emocí přinesly "Spiral", "saman" nebo "Ypsilon", v nichž Ólafur potvrdil, že klavír není jen univerzum jeho bokovky Kiasmos, ale že jde o jeho hlavní výrazový prostředek.

I v té akustické formě hledá nové cesty. Podstatnou úlohu hrál i jeho tým. Jak již bylo řečeno v úvodu, zvukař podchytil prostor Fora Karlín skvěle a podařilo se mu po této stránce uspořádat asi nejlepší Arnaldsův večer - byly čitelné sebemenší detaily a ornamenty.

Pokud se zpětně ohlédneme na celou hudební cestu Ólafura Arnaldse, zjistíme, že je to ve velké míře logické vyústění jeho nespoutaného talentu, v němž se kombinuje spousta přístupů, inspirací a vnitřní snahy stále objevovat nové možnosti. Tento Islanďan je nepřeslechnutelnou personou současné neoklasické vlny. V druhém sledu je tu stále určitá plachost a zároveň i radost ze živého hraní. A tu radost prostřednictvím své minimalistické, decentní show přenesl i na publikum.