Jestli letošní festivalovou sezónu něco vystihuje, je to všeobecné šetření. Je to vidět jak u nás, tak i u všech našich sousedů. Program začíná později, na domácí scénu se sází víc než dřív, pódií je buď méně anebo alespoň nejedou všechna naráz, místo doprovodného programu se všude lepí loga sponzorů a ne vždy to jsou zrovna firmy s ušlechtilými produkty. Snad jen nedávno skončený Rock For People byl výjimkou, nicméně krize - ať už pandemická, logistická, energetická, inflační nebo válečná - dopadla na všechny a je to vidět. Je to logické a je to bohužel i trochu smutné.

První den Metronome Prague toho byl zářným příkladem. Žádný interpret sice na poslední chvíli své vystoupení nezrušil, což je v dnešní době nemalé vítězství, nicméně na druhou stranu taky platí, že nebylo moc z čeho vybírat. Mňága a Žďorp, Čechomor, DJ Roxtar a Lenka Dusilová se speciálním koncertem k albu "Řeka" by za normální situace mohli zahrát na jednom pódiu, zatímco jinde bychom mohli objevovat menší zahraniční kapely, jenže jelikož třeba taková Park stage ještě ani nestála, alternativ, pokud vás právě někdo ze zmíněných úplně nebere, jaksi moc nebylo. Hlavní Metronome stage tak i spolu s ukrajinskými Go_A opanovali jen tři vystupující, ČT Fontana stage, což je prostor u Křižíkovy fontány, dokonce pouze Dusilenka.

Zatím tedy nic moc. Zlepšit by se to částečně mělo v následujících dvou dnech, nicméně čtvrtek vypadal, se vší úctou k pořadatelům i vystupujícím, jen jako takový prodloužený koncert Nicka Cavea, o kterém to celé bylo.

Ten byl ale zato vynikající, i přes nepříliš dobré zvukové podmínky. Koncert jako takový byl nazvučený skvěle, jenže jelikož hlavní pódium stojí tam, kde stojí, odráží se hudba od nedalekých budov zase zpátky, což už několikátý rok za sebou do určité míry kazí zážitek.

"Get Ready For Love," bouřil australský zpěvák ve stejnojmenné úvodní písni a rovnou se vydal na bariéry, aby se pozdravil se svými příznivci. A pak ještě mnohokrát. Procházet se po plošině, kterou měl přistavenou nad prvními řadami, patří k jeho signifikantním koncertním kratochvílím, stejně jako přikládat si ruce fanoušků na hruď a během písně "Higgs Boson Blues" se jich ptát, zda cítí tlukot jeho srdce.

I díky tomu je tak oblíbený. Černočerné skladby, které v průběhu celé jeho kariéry rezonovaly napříč zeměkoulí, zůstaly v jeho tvorbě patrné i do dnešních dní. Na Výstavišti se ale zdálo, že jsou ještě černější než kdy dřív. V roce 2015 se mu zabil syn Arthur, letos v květnu dlouhodobé potíže s mentálním zdravím stály za úmrtím jedenatřicetiletého syna Jethra. Bylo zdrcující vidět nekompromisnost showbyznysu. Show must go on, ať to stojí, co to stojí. Jako leitmotiv celého vystoupení se pak průběžně vracely Caveovy bolestné výkřiky "cry cry cry" nebo zdrcující nářky "just breathe", které opakoval do zemdlení.

Bolesti v srdci sekundovali výteční The Bad Seeds, kteří jeho hudbu tradičně doplnili pestrým nástrojovým obsazením, věrný souputník Warren Ellis (pozor, neplést s oceňovaným komiksovým autorem stejného jména) řadu skladeb vždycky odpočítal.

Čtyřiašedesátiletý umělec byl ale silný i sám. To když jen za doprovodu vlastní hry na klavír zazpíval "I Need You" nebo naopak nechal vyniknout kontrast mezi svým temným hlasem a andělským vokálem jedné z vokalistek ve stále ještě čerstvém kousku "Carnage". A hned potom nechal zazářit podvratnou basu uvozující "Tupelo", ve kterém už svým divákům regulérně lezl na ramena. Patrně největší ohlas ale vyvolala až balada "Into My Arms", která zazněla v přídavku. Alespoň to naznačovaly stovky telefonů, které píseň vydatně natáčely.

Mimo koncertu samotného ale byla zajímavá ještě jedna věc. Na místě před tribunou, kde si vystoupení užívali vozíčkáři, byl k vidění zamilovaný pár. Ona byla mladá, pohledná žena, která se ale bez vozíku už neobešla. On byl vysoký, upravený muž s pěstěnými dredy a celý koncert byl vedle ní. Jen u toho nestál, jak by se nabízelo, snad proto, aby se nepovyšoval, nýbrž klečel. Aby s ní byl na stejné úrovni. Zkoušeli jste někdy klečet déle než pět minut? Bolí to. Hodně. A on tam takto klečel přes dvě dlouhé hodiny a ani se nehnul. Jen u toho hladil svou milou po zádech a koukal s ní u toho na koncert. Bylo dojemné to vidět. Stejně jako Nicka Cavea. Bolest má mnoho podob. A ještě více příčin. Tak snad to společné trávení času v areálu Výstaviště pomohlo oběma stranám v jejich nelehkém údělu. Alespoň na chvilku.