Zpěvačka platící za miláčka popové části musicserveru se k nám vrátila na den přesně po třech letech. Při své premiéře 5. června 2019 coby předskokanka Maroon 5 v O2 areně doplatila na mizerné ozvučení, které tehdy zastínilo její jinak srdnatý výkon.

Tentokrát zavítala do mnohem menšího prostoru, zato ale diváci přišli opravdu na ni. A přišlo jich hodně - sama Sigrid v jedné ze svých mile nestrojených a lidsky vřelých promluv mezi písničkami podotkla, že k vyprodání zbývaly "jen čtyři zas*ané vstupenky", ale co se jí týče, bere to tak, že je vyprodáno.

Předskokan Thomas Headon asi nebyl pro většinu fanoušků vyložené zlo, se zvučnější kolegyní ho totiž pojí podobný mladistvý zápal, což publikum ocenilo. Jeho přímočaré popové songy na rozdíl od těch Sigridiných zatím nelze označit za důmyslné ani hodné zapamatování, publikum přesto jeho set přijalo s nadšením a odzpívalo s ním i coververzi "We Are Never Ever Getting Back Together" Taylor Swift.

Koncert hlavní hvězdy večera měl spád. Za 75 minut vypálila útlá dívka ze severu Evropy v pro ni již typicky neokázalém outfitu zahrnujícím krátké bílé tričko a černou minisukni nejzásadnější songy ze svých dvou studiovek. Důraz pochopitelně kladla na tu aktuální, měsíc starou "How To Let Go" - hned první tři položky setlistu se shodovaly s pořadím na této zdařilé albové novince.

Šlo o silný start, se kterým se energické hudebnici a s ní velmi dobře sehrané kapele podařilo diváky hned vtáhnout do víru dění. Výjev popisovaný v perexu nastal po loňském singlu "Burning Bridges", jehož výbušný refrén sálem téměř otřásal. Byl to jeden z brzkých vrcholů koncertu, který pomohl nastolit atmosféru sounáležitosti mezi interpretkou a publikem.

Tato nálada v sále vydržela až do úplného konce hezkého večera. Pětadvacátnice z Ålesundu sypala z rukávu své euforické hitovky jak na požádání, do toho občas přišla s nějakou zjemňující baladou (čirou krásu nabídla v "Home To You", když se sama doprovodila na klávesy) a přihlížející se spokojeně vrtěli, spontánně aplaudovali nebo mávali svítícími telefony. Na druhou stranu se však nedá říci, že by vystoupení s postupujícím časem nějak výrazně gradovalo, což je trochu škoda.

Hovořit se nedá ani o dokonalém zvuku, byť v porovnání se zmíněnou O2 arenou za sebou máme nesrovnatelně lepší zážitek. Když ale třeba v jímavé písničce "Bad Life", kterou na album nahrála s Oliverem Sykesem z Bring Me The Horizon, Sigridin zanícený zpěv oproti nástrojům téměř zanikal, zamrzelo to.

Všechny mouchy ale srdečná umělkyně přebila svým nasazením a nehvězdným chováním. Ani s přídavky dlouho neotálela - když se před rozjímavou výpovědí "Grow" vrátila na pódium, třikrát musela přerušit svou děkovnou řeč, protože jí slzy dojetí nedovolily pokračovat.

Sigrid je zkrátka zpěvačkou, kterou snad ani nelze nemít rád - zvlášť když vydává tak skvělá alba jako to letošní. Koncert v Roxy ukázal, že svou laťku zvedá nejen studiovým materiálem, ale i na pódiích.