27.05.2022 20:45 - Tomáš Rozkovec | foto: Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Program večera ve sportovní hale Fortuna, bývalé Tipsport areně, sliboval hodně. Vždyť na jednom pódiu měli vystoupit veličiny progresivního metalu Dream Theater a jako speciální host Devin Townsend. I proto byla očekávání oprávněně nastavena na nejvyšší stupeň. Naplnili je tito progresivci?
Live:Dream Theater
místo: Sportovní hala Fortuna, Praha
datum: 26. května 2022
support: Devin Townsend
setlist: The Alien, 6:00, Awaken Master, Endless Sacrifice, Bridge in the Sky, Invisible Monster, About to Crash, The Ministry of Lost Souls, A View From the Top of the World, The Count of Tuscany
Fotogalerie
Spoustu triček, CD a vinylů z rozsáhlé diskografie Dream Theater si můžete koupit v našem shopu.
Hned na začátek je třeba prozradit odpověď na otázku z perexu. Ano, očekávání oba protagonisté čtvrtečního večera naplnili, a to mírou vrchovatou. Co se jim však naplnit nepodařilo, byla kapacita holešovické haly. Bohužel přetlak akcí v jednom týdnu a dvě velké rockové kapely v jeden den (v O2 areně
hráli Scorpions) měly pravděpodobně vliv na nižší návštěvnost, což je pro kapelu velikosti
Dream Theater škoda.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Ochozy zely prázdnotou, neboť ti, co původně obsadili vzdálenější místa od pódia, si šli rovnou stoupnout na plochu. Ta byla rozdělená do sektorů na sezení a připravena na velkou show a logicky i větší návštěvu. Večer odstartoval ve čtvrt na osm
Devin Townsend se svojí partou, která byla na rozdíl od jeho poslední návštěvy v pražském Roxy okleštěná na kvartet. Na výkonu to však znát nebylo, ba naopak. Tento sympatický Kanaďan tentokrát sice ubral na pompéznosti v podobě palmiček a jiných propriet, ale o to úderněji odehrál nekompromisní devítipoložkový set, který pojal jako průřez svou bohatou kariérou.
V zahraných skladbách se mísil jeho typický brutální přístup k metalu kořeněný progresí s jemnými klávesovými podkresy. Samozřejmě vše podpořeno jeho skvělým zpěvem a specifickým smyslem pro humor. Během krátkého okamžiku se Devin stal miláčkem publika, a tak se také stalo, že seskočil i se svou kytarou blíže publiku, které se k němu seběhlo a vytvořilo kolem něj jakýsi půlkruh. V ten okamžik to vypadalo, že opravdu hraje a sóluje jen pro ně.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Jeho hudební set byl rozdělen téměř rovnocenně na kompozice, pod kterými je podepsán jako sólový umělec, tak i na ty z jeho Projectu. Ač byl výběr písní lehce podobný tomu, co odehrál již na Brutal Assaultu v roce 2017 a paradoxně nezaznělo nic z jeho poslední úspěšné řadovky "Empath", nemění to nic na skutečnosti, že to bylo velmi vyvedené předskakování a výběr takového interpreta rozhodně nebyla špatná volba. Opravdu parádní začátek.
Lehce před avizovaným začátkem vystoupení hlavní hvězdy večera začala znít symfonická reprodukovaná hudba z dílny kapely a na plátně se zobrazovaly klipy přírody, které opisovaly témata z aktuálního obalu poslední desky. Plocha se mezitím zaplnila lidmi ze vzdálenějších ochozů. Tady je potřeba vyzdvihnout ochranku, která to bravurně zvládla ke spokojenosti všech, neboť ti, kdo chtěli sedět, mohli a přitom nepřišli o svůj výhled. Zkušenosti z minulých koncertů říkají, že tomu tak bylo málokdy. Klobouk dolů. A to vůbec nehodnotím rozhodnutí uzpůsobit tento typ koncertu na sezení...
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Nástup samotných Dream Theater na pódium se konal velmi civilně, bez žádných velkých gest a pódiových kouzel. Za svitu reflektorů se muzikanti pozdravili s diváky a hned hrábli do strun. Kvintet od samého počátku dával posluchačům znát, že nehodlá jakkoli slevit ze svých technických i zvukových kvalit. Scéna, jemuž dominovala Manginiho poměrně okleštěná bicí souprava a klávesy Jordana Rudesse, byla ozdobena několika panelovými plátny, která doplňovala jedno velké, na které se promítaly různé a nutno podotknout, že velmi podařené filmové dotáčky. Strany vyplňovaly další plátna s objemnými reflektory, které už při první a velmi razantně zahrané skladbě "The Alien" ukázaly svoji sílu. Celé pódium, prosté jakýchkoli aparátů a kabelů, tak tvořilo ladný, až chirurgicky čistý prostor s jakýmsi 3D efektem. Místy působila dojmem paluby mimozemské lodi.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Kapela vypadala, že je v naprosté pohodě.
John Petrucci mnohokrát během představení vykouzlil na svých rtech úsměv a svou kytarou doslova čaroval, když pálil jedno sólo za druhým, nebo ji naopak nechal rozeznít táhlými tóny, jen se následně spojily v gradací umocněný hudební motiv. Klávesák Rhudess točil a různě nakláněl své klávesy, tak aby byl vždy v dění v plochách, které byly vyhrazeny pro sólující nástroje. Stoickým klidem působící basák
John Myung na sebe upozorňoval maximálně pohozením své dlouhé hřívy a hlavně hbitými prsty, které sjížděly hmatník krku jeho basy, jinak vždy stál lehce mimo hlavní dění. To si však vynahradil ve skladbě "6:00", v níž vytvořil se svým jmenovcem
battle postoj, ve kterém, za přizvukování klávesáka, unisono drtili etudové stupnice.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Neodmyslitelnou postavou kapely je a byl samozřejmě i ten večer frontman, zpěvák
James LaBrie, který při každé příležitosti povzbuzoval diváky. Odzpíval si svůj part a v tichosti zmizel v zákulisí, aby se po odehraných pasážích bez zpěvu vrátil plný energie. Jeho hlas se jevil jako pevný, byť některé části odzpíval mírně jinak, než je známe ze studiovek. Nutno říct, že to nebylo na škodu. Zpívané, lehce pozměněné party dostaly trochu jiný rozměr a v klidných pasážích zněl civilněji, bez velkých manýr, skoro až recitálově.
Zajímavý byl i setlist. Krom čtyř skladeb, včetně závěrečné dvacetiminutové kompozice, z posledního alba "A View from the Top of the World", zaznělo pouze dalších šest, z nichž ta nejkratší trvala kolem šesti minut.
První vrchol přišel s "Bridge in the Sky", ve které, ač měl Mike Mangini nějaký technický problém s bicími, přesto odehrál bravurně, stejně jako celý koncert. A nutno podotknout - jako celá kapela. Krásně vyzněla kompozice "About to Crash". Představovala jedno ze dvou celkových zklidnění, avšak tady byla součást většího a delšího celku. Po "The Ministry of Lost Souls" se šlo do finále. To obstaralo de facto čtyřicetiminutové dvojskladbí zmíněné titulní skladby z poslední desky a po bouřlivém potlesku a možná jen minutovém oddechu grand finále v podobě "The Count of Tuscany".
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Za zmínku jistě stojí i vlastní show z pohledu diváka. Ano, Dream Theater nejsou žádní divočáci, vlastně by se to ani k jejich hudbě nehodilo. Jejich muzika je přemýšlivá, místy drásavá, konejšivá a hladivá a rozhodně není přístupná pro každé ucho. Chvíli to trvá, než se jejich místy složitostmi prokoušete, ale když se nevzdáte, jste odměněni hudební krásou plné melodií a citu pro gradaci. Tak působila i jejich show. Sice se světelně nemůže vyrovnat nedávným show
Rammstein či
Tool, nicméně hudebně jsou tito muzikanti zcela jinde.
Za mě
Dream Theater ten večer, ač jejich playlist čítal jen deset položek, některé i překvapivé, odehrál asi svůj posluchačsky nejpřístupnější set. A i když byl zvuk z místa, odkud jsem vystoupení sledoval, místy nevyrovnaný, naštěstí se od poloviny projasnil, hodnotím koncert velmi kladně. Mohu si jen říci, že jsem letos ještě neviděl špatný koncert. A tento byl výborný.Jen tak dál.